Pokračovat ve čtení »]]>

Podobné žebříčky jsem udělal už dva, ale kvůli zaměření webu byly velmi úzce žánrově vymezené. Tady si můžu psát o čem se mi líbí a protože jsem toho z loňska slyšel poměrně hodně a dost desek se mi líbilo, tak tady je čtrnáct těch nejzajímavějších.

Prince – Art Official Age

Prince je bůh a zdá se, že s holkama z 3rdEyeGirl získal novou chuť. Sice bych uvítal, kdyby větší část alba byla jako titulní song, The Gold Standard nebo Funknroll, ale i v pomalejším tempu si je Prince jistý.

Prince & 3rdEyeGirl – Plectrumelectrum

Připomínka u předchozího alba ztrácí na významu, protože právě proto vydal loni dvě desky. Plectrumelectrum je mnohem tvrdší, rockovější, ale funk v něm zůstává i tak. Prince jej totiž má v žilách.

Chromeo – White Women

Rovnou zůstaneme v rámci žánru, ale přimícháme do něj trochu elektroniky. Předchozí dvě alba arabsko-židovského dua mám rád, ale White Women je přeskočilo. Sice je mnohem popovější a uhlazenější, ale pořád s jejich zvukem. Lost on the Way Home nebo Jealous by klidně mohly okupovat přední příčky hitparád, kdyby to v rádiích fungovalo bez úplatků.

Röyksopp & Robyn – Do It Again

Röyksopp taky zvládli vydat dvě alba. A přestože The Inevitable End není špatné (nevím, kterou verzi Monument bych si vybral), tak EP Do It Again má výhodu v tom, že je kratší a o to intenzivnější.

Flying Lotus – You’re Dead!

Tohle album je zhruba stejně dlouhé jako předchozí EP v tomto seznamu a za půl hodiny a něco k tomu se na něm stihne vystřídat jazz, elektronika a hip-hop. Vokálů je na něm minimum, ale všechny stojí za to.

D’Angelo & The Vanguard – Black Messiah

Čtrnáct let se na něj čekalo a vyšlo jen tak znenadání. Bylo to takové překvapení, že jsem ho slyšel jen jednou, ale pamatuju si, že mělo víc duše, než většina ostatní produkce. Házím do playlistu.

Jhené Aiko – Souled Out

Velmi příjemné album plné osobních prožitků a se špičkovou produkcí. Jhené je v podstatě ženský protějšek Franka Oceana, ale s albem neslavila tak velký komerční úspěch. Asi proto, že před vydáním neproběhl coming out.

Seether – Isolate and Medicate

Poslední album Three Days Grace bylo takové nijaké. Teď to sice vypadá, že na novince se vrátí ke svému stylu, ale zase bez hlasu Gontiera. Proč u alba Seether píšu o TDG? Protože Isolate and Medicate je ve stejném duchu jako Life Starts Now nebo One-X. Chytlavé riffy, silné vokály a pořádně nahlas. Občas se možná až moc inspirovali u kolegů (Little Peggy March je jasná, ale Tears for Fears a Daisy od Brand New podle některých ukradli), ale tak už to v hudbě bývá.

Mastodon – Once More ‚Round The Sun

Tři roky čekání od The Hunter stály za to. Mám rád melodičtější věci než jen přímočarý nářez a naštěstí pro mě tady převažuje spíše první možnost a občas se to promíchá, jako třeba na Chimes at Midnight nebo High Road. V singlové The Motherload vsadili na jistotu, ale ne prvoplánově, protože stejně tak by se prosadila třeba i Asleep in the Deep.

Marmozets – The Weird and Wonderful Marmozets

Sice se jim to srovnání nelíbí, ale Marmozets jsou Paramore, kdyby byli víc hardcore a míň pop. Je trochu překvapující, že album The Weird and Wonderful Marmozets je jejich dlouhohrající prvotina. Dejte téhle dvourodinné bandě šanci, příjemně vás překvapí.

Rival Sons – Great Western Valkyrie

Jestli jsou Marmozets skoro Paramore, tak Rival Sons jsou indie Black Keys. Tohle škatulkování se ne každému líbí, ale po prvních vteřinách úvodní Electric Man bude každému jasné, proč se tohle přirovnání používá. Na studiové verzi převažuje bluesová část rocku, ale naživo to přechází do kategorie hard až very hard. No prostě nářez. Pokud k nám zase přijedou, tak tipuju, že to bude opět v klubu, který sice bude vyprodán, ale na haly nemají. Jsou prostě moc alternativní.

Run the Jewels – Run the Jewels 2

Tohle jsem na Bbarák vybral jako mé album roku. El-P a Killer Mike si sedli už na R.A.P. Music a co rok, to vyprodukují pecku. V mých očích s každým dalším albem nastaví laťku výše, ale nevím, jestli se jim to letos podaří napotřetí. Už na dvojce jsou brutální jak texty, tak hudba. No co, musím doufat.

J. Cole – 2014 Forest Hills Drive

Základem hip-hopu je vyprávění příběhů a pravděpodobně nejlépe to loni zvládl J. Cole na svém třetím albu. Materiálu už za těch sedm let vydal spoustu, ale některé osobní prožitky si šetřil až na tuhle desku a i proto ji spousta ji spousta lidí považuje za jeho nejlepší. Snad si ji historie zapamatuje i z jiných důvodů, než jen kvůli tomu, jak se Cole album rozhodl vydat.

RiFF RAFF – NEON iCON

Tohle tady nemůže chybět. Z celého tohoto seznamu jsem NEON iCON slyšel pravděpodobně nejvíckrát a sám se trochu divím, že mě neomrzelo. Asi je to tím humorným laděním, které se nemůže omrzet, protože vždycky objevíte něco dalšího, co vás pobaví. Když ne to, tak možná hudba, která je nad úrovní ostatní produkce.

Klip roku. Kde jinde najdete tancující kudlanku?

Chtěl jsem jich vybrat o trochu více, ale zjistil jsem, že spoustu hudby jsem slyšel jen letmo a potřeboval bych to naposlouchat více. Třeba Shabazz Palaces, Jason Feathers, Jessie Ware, Warpaint, Phantogram, Little Dragon, La Roux, Foo Fighters, Gaslight Anthem, Black Keys, Slashe a ještě několik dalších.

Pokračovat ve čtení »]]>

Loni u Marvelu slavili 75 let existence a při té příležitosti udělali akci na službu Marvel Unlimited. Měsíční členství vyšlo na 75 centů, tedy jeden cent za jeden rok. To byla tedy ideální možnost, jak si tohle digitálně předplatné osahat.

Dostupných je více než 15 tisíc různých komiksů. Nechybí mezi nimi ani první dobrodružství Namora a Human Torche ještě pod Timely. Přestože jsou digitálně upravené, tak jde jejich stáří vidět. U prvních čísel Spider-Mana nebo Fantastic Four už se digitalizace podařila o poznání lépe. Rozhodně v databází nejsou všechny komiksy, které kdy pod Marvelem vyšly. Co jsem třeba nenašel byly první tři řady Moon Knighta. A člověk by čekal, že při popularitě Strážců Galaxie se tam najdete jejich původní verze, nebo alespoň historická čísla, kde se objevili (Groot, Star-Lord). Smůla, musíte hledat jinde. Na druhou stranu tam najdete spoustu „obskurností“ nebo méně známých sérií. Já tam přečetl výborné NYX a navazující a trochu slabší, ale pořád dobré NYX: No Way Home. Nějak jsem se dostal i k Truth: Red, White & Black o černošském Kapitánu Amerikovi. Nově vydaná čísla se do Unlimited dostanou až půl roku po vydání, což je pochopitelné, při dnešních prodejích. Časem doplňují i starší čísla. Pokud ale chcete číst dobře známé komiksy, tak nebudete vědět, kde začít.

Tohle asi ne.

Pomoct může „čtenářský klub Marvelu“, kde se každý týden objeví nové doporučení. Nebo vám aplikace doporučuje různé komiksové události s popisem, o co v nich jde a která čísla do nich patří. Stejně tak to navrhuje vybrané postavy a autory.

Takové rady jsou fajn, ale co když si chcete přečíst něco dle vlastního výběru? Máte hned několik možností. Buď si můžete vybrat podle titulu. U každého písmenka jich najdete spoustu a když mají dvě nebo více stejný název, tak podle roků nebo podtitulu určíte, kterou řadu chcete. Nebo se těšíte na chystaný seriál Daredevil a chcete si o něm přečíst? Tak si jej vyberete ze seznamu postav a vyjedou vám všechna čísla, ve kterých se objevil. Těch je celkem 371 a začít můžete klidně úplně na začátku v roce 1963. Takhle si zle vyhledat a menší postavy typu J. Jonah Jameson nebo Sharon Carter.

Vybírat lze i z „eventů“, které jsou poslední léta tím nejdůležitějším u Marvelu. Jsou tam snad všechny od prvních Secret Wars až po AXIS a Original Sin. Já jsem si vybral Avengers Disassembled, kde jsem zjistil, že číst to tímto způsobem není úplně nejlepší způsob. Čísla jsou tam totiž řazena podle data vydání a ne podle příběhové posloupnosti, takže jsem si na internetu musel najít správné pořadí pro čtení.

Pokud čtete na zařízení, které je neustále připojené na internet, tak na žádné problémy nenarazíte. Já často čtu ve vlaku, kde připojen nejsem. Tudíž mi přišla vhod funkce offline čtení. Ta je ale zvláštně omezená na dvanáct stažených čísel. Nějak je ripnout stejně nejde. Pokud chcete něco číst offline, tak musíte každé číslo ručně přidat do knihovny a následně zařadit do offline knihovny. Stahování pak probíhá automaticky, ale ne vždy mi fungovalo tak, jak by mělo. Stahování mi fungovalo jen na domácí síti. Ve škole ne a ne stáhnout. Jednou jsem si dal stáhnout Secret War a po nasednutí do vlaku jsem zjistil, že první díl se nestáhl, takže jsem byl nucen číst něco jiného.

Přestože tablet si umí aplikace vypínat sám, tak na Marvel Unlimited byl krátký a to i přes appkiller. Takže pokud jsem nechtěl být nepříjemně překvapen stavem baterky po pár hodinách neaktivity, tak jsem musel jít do nastavení baterie a tam aplikaci ručně vypnout. Aplikaci jsem zkusil i na mobilu a tam problémy nebyly. Ale co jsem se díval na internet, tak jsem nebyl sám, koho užírání baterky trápilo. Když jsem zmínil mobil, tak primárně pro něj je určena funkce Smart Panel, kdy se místo stránek střídají jednotlivé panely. Tak ale přijdete o celkový obraz a kresba je polovina komiksu. Navíc se často střídají panely na výšku s těmi na šířku a komu by se chtělo pořád otáčet zařízení v ruce?

Pád ke konci: zapomněl jsem vypnout.

Mnohem zajímavější a užitečnější jsou tzv. Infinite Comics, které dělají z digitálu přednost. Ty jsou kreslené pouze na šířku a panely v nich plynule přechází z jednoho do druhého, vrství se přes sebe, střídají se a podobně. Suprově se na to kouká, ale příběh bývá spíše jednodušší. Pro ilustraci se podívejte třeba sem.

Pozitiva i tak převažují nad negativy, ale deal breaker pro mě je cena. 1700 za rok není až tak moc, vzhledem k tomu, co všechno za ty peníze dostanete, ale člověk si platí za službu, takže v momentě, kdy nemáte čas, tak peníze vyhazujete oknem. Platím si PlayStation Plus, takže vím, o čem mluvím. Pokud by cena byla poloviční, tak neváhám a hned si pořizuju předplatné. Takhle si počkám na další cenovou akci. Zkusit si to může každý zdarma. Ke každému číslu fungují několikastránkové obrázky a sami zjistíte, jestli vám to pasuje.

Pokračovat ve čtení »]]>

Dohráno: 19.12.2014
Čas: 4h 15min
Trofeje/achievementy: 80 % (8/10)

Hry, ve kterých se mluví málo nebo dokonce vůbec, toho často říkají více, než ukecaná RPG. Přestože v Papo & Yo pár slov padne, tak příběh posouvají vpřed němé sekvence, které doprovází úžasná hudba, dynamicky se měnící podle toho, co se zrovna děje.

Papo & Yo je hlavně audiovizuální zážitek, takže hudba, kterou společně se zvuky nahrávali v různých zemích latinské Ameriky, má důležitou roli a perfektně zapadá do prostředí. Jihoamerický slum (podle řeči asi v Brazílii) je na pohled atraktivní sám o sobě, ale tady dostává další rozměr díky tomu, že herní svět, kterým vás provází pomalovaná „víla“ Alejanda a kde pobíháte s Quicem, je snový a pohádkový, plný barevných graffiti a létajících domků.

Ano, létajících domků. Papo & Yo je hopsačka, ve které hodně skáčete, k čemuž vám pomáhá robůtek Lula, a taktéž řešíte logické hádanky. Častokrát se v nich hýbe s domky, kterým narostou křídla nebo nožičky, nebo pomocí malých kartonových domků ovládáte pohyb těch skutečných a vytvoříte z nich tak most přes propast. Občas zapojíte do akce i robota, který vám otevře cestu dál a tam šoupete se šoupátky nebo mačkáte tlačítka. Úžasná na pohled je poslední úroveň, která jako by zabloudila z Inception. Hádanky nejsou vůbec těžké, někdy až primitivní. Poradil jsem si s nimi i já, totální neadventurista. Když jsem se zasekl tak jen kvůli tomu, že jsem něco přehlédl. Pro takové případy vývojáři ke každému puzzlu přidali nápovědu v podobě krabice, kterou si Quico nasadí na hlavu a zevnitř je nakreslené řešení nebo pokyny, jak postupovat. Nízká obtížnost může být pro někoho otrava, ale je tu ještě jedna složka – příběh.

Co obrázek ze hry, to obraz. Vybrat jen tři bylo těžké.

Velkou část příběhu vás doprovází i velké růžové Monstrum. To je většinou nápomocné. Vlezete na něj a z velkého břicha se odrazíte tam, kam byste se jinam nedostali. Nebo ho naopak musíte dostat na určité místo, abyste se dostali dál. Stačí ho nalákat na velké ovoce, po kterém jde jak slepice po flusu. Ale jednu věc má ještě raději – žáby. Žáby můžete ničit hozením o zeď, ale když si monstrum jednu chytí, tak je lepší se mu klidit z cesty, jinak to zle dopadne. Ve hře sice nejde zemřít, ale i tak je lepší najít lék v podobě shnilého ovoce. Tuhle autobiografickou metaforu hra sama vysvětlí hned několikrát, ostatně napovídá už samotný název. Během hraní se objeví několik silných momentů, ale nejvíce emotivních je posledních dvacet minut a závěrečná pasáž je celkově to nejlepší z celé hry.

Tahle scéna je pro mne top.

Jak to tedy dopadlo? Máme tady jednoduché hádanky, které se ale nestihnou ohrát, protože hru jde bez problémů projít za čtyři hodiny. Hra je to lehká a slouží jen jako doplnění vyprávění, které má hlavní roli a já jsem pro více podobně dospělých témat. Navíc se to skvěle vypadá a dobře zní. Unreal Engine 3 dokáže v šikovných rukách divy a na nejvyšší grafické nastavení je to prostě slast pro zrak. I díky zvolené barevné paletě.

4/5

Pokračovat ve čtení »]]>

Dohráno: 18.11.2014
Čas: 10h 21min / 16h 33min
Trofeje/achievementy: 24 % (19/49) / 59 % (37/49)

Po vzoru blogu Every Game I’ve Finished jsem se rozhodl, že po dohrání každé hry o ní něco málo napíšu. Snad se tady objeví i něco z Mega Drive a PSP. První na řadě je DmC: Devil May Cry.

Rubačkám jsem přišel na chuť po tom, co jsem začal hrát na PS3. Po povinné trilogii God of War tak přišla řada na něco dalšího. Playstation Plus mi nabídl Devil May Cry, který jsem neodmítl, protože jde o reboot, který nevyžaduje znalost předchozích dílů. Tu totiž nemám a tak mě netrápí spousta věcí, se kterými měli jiní problémy.

Tak třeba Dante. Barva vlasů a vzhled jsou mi ukradené, ale jeho arogantní chování mi přišlo po všech těch dobrácích vhod. Co je ještě lepší, tak Dante je pěkně sprostej. Ve spoustě her lítají vzduchem ruce, nohy a litry krve, ale nějaké té nadávky se člověk skoro nedočká. Tady se fuckuje slušně a to i ze strany nepřátel. Takže obří démon vás klidně pošle do prdele. Na nepřátelích se designéři vyřádili. Stejně jako na prostředí, kterým sice procházíte lineárně, ale někdy se naskytne odbočka, kde na vás čekají různé odměny.

Herní doba je na tenhle žánr lehce nadprůměrná a zatímco jiné hry tohoto žánru mohou po nějaké době začít nudit, tak DmC pořád představuje další novoty a to i v posledních částech. Navíc je tu ten úžasný soubojový systém, který je sice jednoduchý na pochopení, ale plně jej ovládnout už vyžaduje pořádné úsilí. Toho já jsem nebyl shopen, takže jsem si mohl vychutnávat úžasná komba jen při loadovacích obrazovkách. Těch možností, které se všemi osmi zbraněmi máte je spousta a postupným odemykáním dalších útoků se ještě rozšiřují. Ač jsem ovládání nedokázal využít na sto procent, tak souboje mě bavily i po dohrání, kdy jsem lovil některé trofeje.

Příběh je klasika o dobru a zlu, pomstě, přátelství a zradě, ale nijak neruší, protože hlavní postavy nejsou úplní dementi a chovají se jakžtakž racionálně. Cutscén je hodně hlavně ze začátku hry, což mi celkem lezlo na nervy, ale postupem času se omezily jen na začátek a konec každé úrovně s jednou uprostřed. Zapomněl jsem na jednu důležitou věc – ozvučení. Při hraní jsem slyšel hlavně různé zvuky – řinčení kovů, sekání a hekání, střelbu, výbuchy a další – ale když se skrze tuhle kakafonii prodraly tóny soundtracku, tak jsem měl chuť připojit se k bitce. Bohužel často jsem hrával večer, kdy si to člověk tak moc nevychutná, ale to už je moje chyba.

Co tedy říct závěrem? Pro fanoušky žánru je to hra, kterou by neměli vynechat. Pokud jsou zkušení, tak od začátku můžou začít na nejvyšší obtížnost, protože já jsem na střední skoro neumíral. Pro ostatní je to přístupná hra, která je může jen příjemně překvapit.

5/5

Pokračovat ve čtení »]]>

Tablet jsem si koupil za jedním účelem – abych na něm četl komiksy. A přesně to jsem na něm, za ten necelý rok co jej mám, dělal nejvíce. Nemá cenu vypisovat co všechno jsem četl, ale bylo to z různých zdrojů, různé doby a různé kvality, takže poměrně reprezentativní vzorek.

Proč Nook?

Proč jsem si vybral tablet téhle u nás v podstatě neznámé značky? Kritérií při výběru bylo několik. Prvním byla uhlopříčka, kterou jsem chtěl minimálně devět palců a Nook jich má přesně devět, navíc v rozlišení vyšším, než FullHD (1920 x 1280, 265 PPI), což nemám ani na notebooku ani na televizi. Navíc má poměr stran 3:2, který je nejblíže komiksovému rozložení. Roli hrála i cena. 150 dolarů zní fajn, ale po započtení nákladů na dovoz z USA už to tak nepřekonatelná nabídka není. Po dlouhé a marné snaze vyhrát aukci na ebay jsem tablet nakonec objevil na aukru za 4500,- se vším všudy. V současné době je 16GB verze k dostání za 3900,-, navíc s 16GB kartou. Za tuhle cenu seženete možná tak čínskou nevýkonnou šunku s rozlišením 1024 x 768.

Navíc má super ucho, takže ho můžete nosit třeba na krku nebo na klíčích!

Co to čtení?

Vysoké rozlišení je fajn, ale abyste jej využili, tak je třeba mít i zdroj ve vyšší kvalitě. S tím už se dnes počítá, takže digitálně vydávané komiksy mají často kolem 5MP. Trochu horší to je v momentě, kdy se chcete vydat do komiksové minulosti. Naštěstí v nastavení PerfectViewer si můžete vybrat z několika filtrů, které obraz vylepší, ale na to musí být sken dostatečně kvalitní. Pokud je tmavý a má vybledlé barvy, tak si můžete vyhrát s nastavením jasu, kontrastu, sytostí barev a dalších věcí, ale oproti filtrům se to nenastaví automaticky na každou stránku.

Pokud jde o věrnost barev, tak oproti papíru je logicky černá černější a barvy jsou celkově sytější a maji teplejší nádech. Asi záleží na preferencích, ale mně osobně to vyhovuje. Celkově má Nook v porovnání s jinými displeji teplejší podání barev (no homo :D). Pokud čtu potmě, tak mám nastaven jas skoro na minimum, za denního světla zvyšuju na polovinu, pokud svítí intenzivněji, tak zhruba na 2/3. Potom už barvy ztrácí věrnost.

So much detail!

Hardware a firmware

A jak je na tom Nook s výkonem? Hardware rozhodně není nejmodernější, což jde občas poznat. Hlavně tedy u náročnějších her. Při běžném používání si slabšího výkonu nevšimnete. Naopak si asi všimnete slušné výdrže baterky, která se pohybuje kolem osmi hodin při sledování videa. A ty zvládá v pohodě i ve FullHD kvalitě, pokud tedy máte přehrávač se softwareovou akcelerací. Hardware si poradí jen s menším rozlišením a datovým tokem.

Originální firmware, což byla nadstavba Androidu někde na verzi 2.3, jsem hodlal nějakou dobu testovat, abych mohl následně porovnat, ale když mi systém nedovolil nainstalovat aplikaci mimo Google Play, tak jsem hned přešel na Cyanogenmod. Nejdříve na Jelly Bean, se kterým jsem byl spokojen, ale asi po půl roce se nějakým záhadným způsobem systém neskutečně zpomalil, takže nezbývalo, než upgradovat na KitKat a nakonec jsem byl za nečekané komplikace rád. Přibyla totiž možnost skrývání panelu s tlačítky a tenhle asi centimetr navíc znamená, že při čtení mi stránka pasuje (skoro) přesně na obrazovku a nechybí mi tam kousek. A překvapivě systém běhá rychleji než na Jelly Bean.

Velikost ve srovnání s knížkou UKK.

Pokud tedy jako já hledáte zařízení na čtení, tak lepší za tuhle cenu pravděpodobně nenajdete. Barnes & Noble už ho teď v nabídce nemají, nahradil ho upravený Galaxy Tab, ale na aukru teď najdete 16GB verzi (dostupných je 12) za 3000. Za 16GB navíc si pak připlatíte 500, ale vhodnější je podle mě při nedostatku místa dokoupit SD kartu. S ukončením oficiálního prodeje zmizela i možnost nákupu originálního příslušenství z britského Nook obchodu, kde jsem sehnal v akci za 5 liber super kožený obal, který umožňuje postavení tabletu na šířku i na výšku. Takže můžete číst nebo se dívat na video i u jídla. Samozřejmě je možnost koupit si nějaký jinde, například na amazonu nebo ebayi, ale ty mi nepřijdou tak designově povedené. Spousta lidí na internetu píše, že se jim kazí USB kabely k tabletu a ty se teď shánějí ještě hůře, protože kabel má specifický konektor. Ale nejde o obecný problém, protože můj funguje pořád dobře (ťuk ťuk ťuk).

Pokud si Nook pořídíte, tak přeji příjemné čtení! V PerfectVieweru, jiný program ani nezkoušejte. Přidávám další fotky. První dvě jsou české UKK, další jsou originální sešity. Foceno ještě s Jelly Bean, takže dolní lišta užírá kousek stránky.

Pokračovat ve čtení »]]>

Tak jsem se po dlouhé úvaze rozhodl zkusit své schopnosti a koupil jsem si Rocksmith. Volba padla na PC bundle původní hry. PC kvůli DLC a možnosti přidávat custom songy a první hru kvůli ceně, která i při dokoupení Rocksmith 2014 byla o několik stovek nižší, než bundle 2014. Ušetřit můžu ještě víc, pokud bych prodal kód na Rocksmith, který jsem dostal na steamu při aktivování kódu pro DLC. Načasování pošty nemohlo být lepší, protože oba balíky mi přišly zároveň v den, kdy jsem zrovna nemusel na brigádu.

Den první – 24. červenec
Hned po převzetí balíků jsem se vrhl do rozbalování a následně hru stáhl ze Steamu. Stahování trvalo asi půl hodiny, během které jsem stihl sníst druhou snídani (je potřeba, když vstáváte v půl paté) a pak už jsem se mohl pustit do hry. Po nutné úvodní kalibraci jsem logicky zvolil lekce. Všechny šly v podstatě bez problémů, dokud nepřišla řada na Bends 101, které buď špatně hraju, nebo je hra špatně registruje, ale dle pohledu na internet nejsem jediný, kdo si s touhle lekcí neví rady. Potom přišlo na řadu několik doporučených songů v Learn a Song. Po asi třech hodinách hraní mi záhadně zmizelo jedno trsátko, ale naštěstí jsou v balení dvě. Potom mi zmizel i všechen postup ve hře, který se naštěstí obnovil po restartu Steamu/systému. Trsátko ale nikde.

Den druhý – 25. červenec
Guitarcade hry jsou fajn trénink, ale bohužel mi tam chybí nějaké nastavení obtížnosti, protože ve většina z nich se trestá hned první chyba a potom je potřeba čekat na zobrazení všech výsledkových obrazovek a znovu vybranou hru spustit. Pohyb po hmatníku a strunách si potřebuju dostat do paměti a do rukou a tyhle hříčky by k tomu byly ideální. Kdyby byly přívětivější k nováčkům jako já, kterým to trvá trochu déle.

Den třetí – 26. červenec
Došlo i na druhou lekci akordů, ve které po mně hra chce, abych používal o jeden prst více, než by se mi líbilo, protože mi to přijde zbytečné a hlavně se mi tam nevleze! Co je důležitější, našlo se trsátko.

Den čtvrtý – 28. červenec
Opakování je matka moudrosti, takže jsem se znovu protrápil některými už hotovými lekcemi. Překvapivě to bylo jednodušší než napoprvé. Blitzkrieg Bop už skoro zvládám, jen kdyby to nebylo tak rychlé, ale to se poddá. Veřím, že jo. S Riff Repeater to půjde jednodušeji.

Den pátý – 30. červenec
Mírný pokrok v mezích zákona.

Den šestý – 31. červenec
Blitzkrieg Bop na 85 procent. Akorát se mi zdá, že slyším kytary trochu jinak, než si žádá hra. A v String Skip Saloon mám problém, který má dvě různé podoby. Buď hra nezaregistuje brnknutí na strunu, nebo naopak zahraje strunu, které jsem se určitě nedotknul.

Den sedmý – 4. srpna
Už zhruba vím, kam dávat prsty, ale stejně se raději dívám na ruce, ať už na levou nebo na pravou. A Blitzkrieg Bop je v mém podání ucházející, takže se vrhám na další song – R U Mine?.

V hraní/učení budu pokračovat dál a určitě mám v plánu zkusit i původní hru. Uvidím, jestli si budu i nadále dělat takovéhle poznámky.

Pokračovat ve čtení »]]>

Electronic Entertainment Expo skončila už před týdnem, ale proč se nepodívat, co z představeného podle mě stojí za pozornost. Nejvíce mediální pozornosti byla logicky věnována velkým značkám a nezávislé hry byly spíše v ústraní. I tak se ukázalo několik zajímavých kousků.

Všechny nadchla prezentace No Man’s Sky. Ale po vyprchání nadšení přišly otázky, o co ve hře vůbec půjde. Já věřím, že v Hello Games si tyhle informace nechávají pro sebe až do doby, kdy bude jasné přesnější datum vydání. Z ukázky šlo každopádně vidět, že prostoru pro obsah je hodně. Rok pracovali na matematickém modelu, který generuje prostředí, takže teď zbývá jej zaplnit. Pořád visí otazník nad tím, na čem půjde No Man’s Sky hrát. Desetičlenný tým asi dostal zaplaceno od Sony, takže zatím je jedinou jistou platformou Playstation 4 s tím, že i PC je pro vývojáře zajímavé.

Microsoft

Nemám žádný Xbox, ale dvě značky mě lákají – Forza a Halo. Forzy se na PC nikdy nedočkám, ale pár dílů Halo na PC už vyšlo a vzhledem ke slibům Microsoftu, že se chtějí soustředit i na PC, v koutku duše doufám, že se Master Chief Collection podívá i mimo konzoli. Ukázka nového Assassin’s Creed vypadala úchvatně, hlavně pohyb postavy. Jinak to ale bude popáté nebo pokolikáté to samé. To Sunset Overdrive je jiné jako většina herní produkce, ale bohužel je také Xbox One exkluzivní. Co ale není a nebude exkluzivní je spousta nezávislých her, kterým se Microsoft začal věnovat až po tom, co jim většina z nezávislých vývojárů utekla k Sony. Ori and the Blind Forest vypadá kouzelně. Inside, tedy barevnější Limbo, si taky rád zahraju. Cuphead bylo v sestřihu her vyvíjených v rámci programu ID@Xbox jen pár vteřin, ale i tak mi uhranulo. Taktéž se podívá na PC.

Sony

Sony byla v pozici, kdy si po loňské konferenci může dovolit v podstatě cokoliv. A tak to nebylo tak nabouchané jako loni a prezentovali plno multiplatformových titulů, z nichž stojí za zmínku jen Batman, Metal Gear (už si sakra musím sehnat a rozehrát Legacy edici) Mortal Kombat (přestože bojovky mi nejdou), neberu-li v potaz GTA V. Jelikož nemám a v blízké době ani nebudu mít PS4, tak velká část her se mě netýkala. V případě The Order: 1886 mě to nemrzí a i když jsem sérií Souls v podstatě nepolíbený, tak Bloodborne bych si rád zahrál. A Uncharted? Jednička byla hezká, ale po stránce hratelnosti nic moc. Myslím, že v tomhle se ani napočtvrté nebude nic měnit. Destiny bude určitě vypadat k světu i na PS3, ale pořád nevím, jak se k té hře mám stavět. Dvě nejzajímavější nové Sony hry, tedy Entwined i Abzu, pojedou i na PS3, resp. na PC. Podobně je na tom třetí LittleBigPlanet. Třeba do série přivedou Sumo Digital potřebné nové nápady. Překvapení večera, remake Grim Fandango, Tim Schafer přislíbil i na další platformy, takže si tuhle údajnou legendu konečně zahraju.

Ti další

Ubisoft pro mě naprosto nepochopitelně ukázal pohybové blbosti (které navíc předváděli lidi, co neumí klikovat) a hry, které už ukázali u Sony nebo Microsoftu. Zbývá tedy The Crew, které by mohlo ukojit mou žízeň po zajímavé závodní hře, emitovní hříčka Valiant Hearts a nové Rainbow Six. Těžko říct, jestli se Frantíci po kauze Watch Dogs poučili, ale nechce se mi veřit, že takhle bude vypadat finální hra.

Na EA nebylo v podstatě nic. Jedna hra z každé jejich sportovní série a několik prototypů. Jen to Dragon Age vypadá jako hra, kterou bych mohl hrát. Až projedu první dva díly.

Už nějakou dobu si říkám, že pokud bych si teď kupoval konzoli, tak jedině Wii U a Nintendo mi dokázalo proč. Spoustu her, jako třeba Kirbyho, Toada nebo Yoshiho bych asi vynechal, ale co ti noví Super Smash Bros.? Co nová Zelda (vlastně dvě Zeldy, když se to tak vezme), dva díly Bayonetty za cenu jednoho, Xenoblade Chronicles X, Star Fox, ale hlavně Splatoon? Nápady Japoncům nechybí. Horší je to s lidmi, kteří by si ty nápadité hry chtěli zahrát. Nebo přesněji, kteří by si chtěli koupit konzoli, na kterou ty hry vychází.

Pokračovat ve čtení »]]>

Když bylo oznámeno, kdo si po Baleovi zahraje Batmana, tak jedním z argumentů, které měly ukazovat proč se u DC zbláznili, bylo to, co Ben Affleck předvedl v Daredevilovi. To, společně s tím, jak jsem v poslední době viděl stále více herců v různých komiksových rolích, vedlo k tomu, že jsem se podíval, kdo si koho vlastně zahrál. Víceméně jen v adaptacích superhrdinských komiksů od DC a Marvelu. Jejich odnože, Dark Horse a další vydavatele jsem do výběru nepočítal, protože v Sin City a Spirit hrála půlka Hollywoodu. Až na výjimky, pokud už dříve hrál nějakou komiksovou postavu.

„No to si děláte prdel? Kapitána Ameriku bude hrát ten neherec, co už dvakrát ‚hrál‘ Human Torche? Tohle prostě bude propadák. Raději měli vybrat někoho, kdo umí hrat. Třeba Ryan Gosling nebo Channing Tatum.“ Tak nějak takhle vypadaly komentáře před čtyřmi roky. Nebylo to poprvé ani naposledy, herci ve filmových Batmanech s tím mají zkušenosti. Chris Evans je jediný z tohoto seznamu, kdo si dvě z rolí alespoň jedenkrát zopakoval. Vedle Human Torche ztvárnil i Lucase Lee ve Scottu Pilgrimovi a Jensena v The Losers. Jako Steve Rogers je fajn, ale víc mu sedí méně vážné role, což jsou všechny tři ostatní. Dabing jsem nezapočítával, ale Chris namluvil Caseyho v TMNT.

Rekordním zrádcem, pokud jste čistě o DC/Marvel filmy, je jednoznačně Ryan Reynolds. Blade: Trinity mohl brát jako takový trénink pro Wolverinův Origin, protože Hannibal King je stejně jako Deadpool postava, která nikdy nezavře pusu. Pokud vám ji teda tvůrci nezašijí. Snad se Foxové rozhoupou se sólovkou, která má podle posledních zpráv ignorovat příběh z Origins. Green Lantern ještě čeká, až mu věnuju svůj čas. Vzpomene si někdo, jak se ve filmu jmenoval Deadpool nebo jak se té postavě říkalo? Taky to končilo na -pool.

Ještě než byl Idris Elba Heimdallem, jediným černochem v Asgardu, tak pomáhal Nicolasi Cagoevi ve druhém Ghost Riderovi jako Moreau. To na papíře vypadalo jako fajn film. Duo Taylor – Neveldine akci umí a s ohnivým motorkářem ji mohli rozjet více než v Crancích. Bohužel spíš šlápli na brzdu. Pak se ukázal společně s Kapitánem Amerikou a dalšími, viz. níže, v The Losers jako Roque.

Tommy Lee Jones měl mezi jednotlivými postavami nejdelší pauzy. Two-Face v Batman Forever v roce 1995. O dva roky později, v roce 2002 a za dalších deset let byl Agent K v trilogii Men in Black. Nakonec v roce 2011 jako plukovník Philips udělal z Johnnyho Stor… teda Stevea Rogerse Kapitána Ameriku v Prvním Avengerovi.

A Daredevil ještě jednou. Než se režisér/herec Jon Favreau stal Iron Manovým pomocníkem Happym, tak pomáhal v advokátní kanceláři Matta Murdocka. Franklin Nelson má taky svoji přezdívku – Foggy. Já osobně bych raději byl Foggy. Místo na Pepper Potts (Gwyneth Paltrow) bych mohl koukat na Elektru (Jennifer Garner), aniž by o tom Matt věděl.

Kdyby ve War Zone hrál Thomas Jane, tak by to byl jednoznačně ten nejlepší zfilmovaný Punisher. Ale i Ray Stevenson jako Frank Castle měl něco do sebe a hlavně to byl akčňák a ne hollywoodská dojárna. V obou Thorech jako Volstagg neměl tolik prostoru a nevím jak ostatním, ale mně nejdřív nedošlo, že je hrál stejný herec. Uvidíme, jestli si zopakuje roli Punishera v dalším filmu nebo seriálu nebo co s touhle postavou Marvel plánuje, když má teď práva zpět u sebe. Pokud by se vrátil s lebkou na triku a nadále pokračoval jako zrzavy fousáč, tak to bude poprvé, kdy jeden herec hraje dvě role z jednoho universa u jednoho studia. Což je taky důvod, proč existuje tolik zrádců. U Foxů neřeší, že tenhle herec z jejich filmu hrál jinou komiksovou postavu ve filmu od Lionsgate (dosaďte si dvě jiná filmová studia).

Proč se dívat na Catwoman? Protože tam hraje Halle Berry. A hraje tam v koženém oblečku, který více odhaluje než halí. Pokud ale netrpíte fetišem na kůži, tak se raději podívejte, klidně znovu, na některý ze tří (za chvíli čtyř) X-Men filmů. Jako Storm jí to sluší víc, přestože je více zahalená.

X-Meni jsou oblíbenou castingovou volbou. Nebo spíš je to tím, že jich je hodně a tak se pravděpodobnost obsazení do jiné role zvyšuje. Ale v Punisherovi z roku 2004 se potkali hned dva mutanti a oba se rozhodli Frankovi pomáhat, čehož pak chvíli litovali. Rebecca Romijn alias Mystique ztvárnila starostlivou sousedku Joan a Ben Foster si zahrál Spacker Davea a o dva roky později vyměnil jeho piercingy za křídla Angela v The Last Stand.

Další mutant, Cyclops tedy James Marsden, se přesunul do vesmíru DC, když v Superman Returns pracoval v Daily Bugle jak Richard White. Následovala ho i Parker Posey, dříve nesnesitelná Danica Talos v Blade: Trinity. Její Kitty Kowalski, je stejně jako Richard White a Danica Talos postava vymyšlená pro film. I samotný Superman Brandon Routh si vyzkoušel jiné komiksové role. Jednoho z expřítelů v Scottu Pilgrimovi a hlavní postavu ve filmu Dylan Dog: Dead of Night podle italského komiksu.

Donal Logue zjistil v roce 1998, že život upíra není jednoduchý. Hlavně když vám neustále jde po krku Blade. Tak si dal několik let pauzu a v roce 2007 se v tom lepším, ale pořád ne dobrém Ghost Riderovi vrátil jako Johnnyho pomocník Mack.

Jedna z výjimek, kdy jsem zabrouzdal mimo vody vesmírů DC a Marvelu, je film The Losers. Ten tady byl už dvakrát a ne naposledy. Hlavní roli Claye dostal Jeffrey Dean Morgan, tedy Comedian z geniálních Watchmenů.

Teď jsou tady The Losers naposledy. Zoe Saldana, neboli „odpudivá, anorektická kofola“ (citace verbala z ČSFD), byla totiž vybrána do Guardians of the Galaxy, kde nebude kofola, ale zelená Gamora. To znamená, že všichni hlavní herci z filmu The Losers dostali jinou komiksovou roli. To je ale pech…

A je tu konec. A došlo i na Leeho Hulka z roku 2003. V něm se jako generál Ross objevil Sam Elliott, který se neproměnil v tehdy neexistujícího Red Hulka, ale plameny z něj šlehaly o pár let později. V Ghost Riderovi byl původní duch pomsty Carter Slade, teď už v důchodě. Místo ohnivé motorky se projel na plamenném oři.

Překvapivě se tahle multiplicita vyhla všem Spider-Man filmům. Asi si to v Sony pohlídali smlouvami. A zmatek může vzniknout i mimo komiksy, jak hezky ukazuje tohle video.

Pokračovat ve čtení »]]>

Sice už je konec února, ale vzpomněl jsem si, že to mám uložené v PC, tak proč to tam nechávat bez zveřejnění. V hudebních klipech většinou hledám jedno – vtip. Těžko se dělá vtipný klip na vážnou věc, takže do hry vstupuje i originalita a taky zpracování a kamera. Kdo to loni zvládl skloubit dohromady nejlépe?

Chmel 2013 Rap
Absolutně nejlepší klip, jak jinak taky.

SonReal – Everywhere We Go
Jméno SonReal mi do vydání Everywhere We Go možná bylo trochu povědomé, ale větší pozornost jsem mu nevěnoval. O to rychleji jsem si následně doplnil znalosti. Absurdní klip si bere inspiraci ve filmu Napoleon Dynamite a co scéna, to perla. Třeba takový Madchild, co dostane na prdel v šachách? Next question.

Action Bronson – Strictly 4 My Jeeps
Tohle nemá cenu komentovat, to se musí vidět. Už The Symbol byla bláznivina, ale tady to dotáhl ještě na vyšší úroveň.

Tyler, The Creator – Tamale
Něco od Odd Future nemůže chybět a volba padla na Tamale. Proč? Protože Tyler na kočce.

RiFF RAFF – DOLCE & GABBANA
Jody Highroller je svůj. Buď ho žerete, nebo jste ho nepochopili. I když tenhle track není můj styl a dementní výslovnost v refrénu mi trhá uši, tak to sem procpu. Prostě se na to dobře dívá.

Dizzee Rascal – I Don’t Need a Reason
UK scénu ignoruju a i tak se ke mně přes twitter dostal tenhle klip. Pokud vám Everywhere We Go přijde málo absurdní, tak si pusťte tohle. Budete se královsky bavit.

MGMT – Your Life Is a Lie
Jejich tvorba se mi s každým dalším albem více a více vzdaluje. Klipy ale točí zajímavé, ať už tohle, nebo artovější Cool Song No. 2 s Michaelem Williamsem.

Macklemore & Ryan Lewis – Can’t Hold Us
Velkorozpočtový klip od nezávislé dvojice. Kéž by si labely od nich vzaly ponaučení a natáčely podobné věci a ne další generický klip, jakých jsou desítky.

Trinidad James – Female$ Welcomed
Za výlet do Karibiku a tu druhou půlku.

Joey Bada$$ – My Yout
Za výlet do Karibiku a celou délku.

Biting Elbows – Bad Motherfucker
Tohle video viděli snad všichni. Na The Stampede to Rusaci natrénovali a tady dotáhli k dokonalosti, včetně hudby.

A druhá desítka

Lily Allen – Hard Out Here
Baauer x Just Blaze – Higher
Lupe Fiasco – #1234
Lil Wayne – God Bless Amerika
J. Cole – Power Trip
Chris Brown – Don’t Think They Know
Kendrick Lamar – Bitch, Don’t Kill My Vibe
araabMUZIK – The Prince Is Coming
De La Soul – Get Away
Childish Gambino – 3005

Pokračovat ve čtení »]]>

Oblíbená videa na Youtube nemají problém za několik dní nebo dokonce hodin nasbírat miliony zhlédnutí. Horší pro ně a jejich autory je ale to, že takto oblíbených videí se objevuje denně hned několik a za pár týdnů virálního šíření si na ně málokdo vzpomene. Třeba i z toho důvodu, že přestanou být dostupná. To je případ i některých mých oblíbených kousků z historie, kam se teď vypravíme. Tehdy byl dnešní megaweb v plenkách a ne tak veřejně známý jako dnes. Jak říkal spolužák Andrej zo Slovenska: „To je taká stránka, kde sú všetky videa. Y-ou-tube bodka kom.“ My jsme ji samozřejmě už znali, protože na Slovensku jsou deset let pozadu. No offense.

Po launchi třetího Playstation se začala objevovat videa, kde lidé ukazovali, kolik jich doma mají. Někdo měl tři, někdo čtyři a někdo třeba třiadvacet nebo rovnou sto. Ale stačilo málo a i vy jste mohli mít svou konzoli. Zvláštní, že s PS4 jsem nezaregistroval pokračování. (I have 0 PS3’s)

Tancující Ind liliput? Ten se nikdy neomrzí. Pravděpodobně ještě původní upload. (Little Superstar)

Tohle mám chuť napodobit při cestování s Českými drahami, když nabírají zpoždění. (Finger Man)

Něco z českých zemí. Kolik zábavy se dá zažít se stromem. (Mira VS Baroš)

Ideální na gif. (cigan)