Pokračovat ve čtení »]]>

Dohráno: 19.12.2014
Čas: 4h 15min
Trofeje/achievementy: 80 % (8/10)

Hry, ve kterých se mluví málo nebo dokonce vůbec, toho často říkají více, než ukecaná RPG. Přestože v Papo & Yo pár slov padne, tak příběh posouvají vpřed němé sekvence, které doprovází úžasná hudba, dynamicky se měnící podle toho, co se zrovna děje.

Papo & Yo je hlavně audiovizuální zážitek, takže hudba, kterou společně se zvuky nahrávali v různých zemích latinské Ameriky, má důležitou roli a perfektně zapadá do prostředí. Jihoamerický slum (podle řeči asi v Brazílii) je na pohled atraktivní sám o sobě, ale tady dostává další rozměr díky tomu, že herní svět, kterým vás provází pomalovaná „víla“ Alejanda a kde pobíháte s Quicem, je snový a pohádkový, plný barevných graffiti a létajících domků.

Ano, létajících domků. Papo & Yo je hopsačka, ve které hodně skáčete, k čemuž vám pomáhá robůtek Lula, a taktéž řešíte logické hádanky. Častokrát se v nich hýbe s domky, kterým narostou křídla nebo nožičky, nebo pomocí malých kartonových domků ovládáte pohyb těch skutečných a vytvoříte z nich tak most přes propast. Občas zapojíte do akce i robota, který vám otevře cestu dál a tam šoupete se šoupátky nebo mačkáte tlačítka. Úžasná na pohled je poslední úroveň, která jako by zabloudila z Inception. Hádanky nejsou vůbec těžké, někdy až primitivní. Poradil jsem si s nimi i já, totální neadventurista. Když jsem se zasekl tak jen kvůli tomu, že jsem něco přehlédl. Pro takové případy vývojáři ke každému puzzlu přidali nápovědu v podobě krabice, kterou si Quico nasadí na hlavu a zevnitř je nakreslené řešení nebo pokyny, jak postupovat. Nízká obtížnost může být pro někoho otrava, ale je tu ještě jedna složka – příběh.

Co obrázek ze hry, to obraz. Vybrat jen tři bylo těžké.

Velkou část příběhu vás doprovází i velké růžové Monstrum. To je většinou nápomocné. Vlezete na něj a z velkého břicha se odrazíte tam, kam byste se jinam nedostali. Nebo ho naopak musíte dostat na určité místo, abyste se dostali dál. Stačí ho nalákat na velké ovoce, po kterém jde jak slepice po flusu. Ale jednu věc má ještě raději – žáby. Žáby můžete ničit hozením o zeď, ale když si monstrum jednu chytí, tak je lepší se mu klidit z cesty, jinak to zle dopadne. Ve hře sice nejde zemřít, ale i tak je lepší najít lék v podobě shnilého ovoce. Tuhle autobiografickou metaforu hra sama vysvětlí hned několikrát, ostatně napovídá už samotný název. Během hraní se objeví několik silných momentů, ale nejvíce emotivních je posledních dvacet minut a závěrečná pasáž je celkově to nejlepší z celé hry.

Tahle scéna je pro mne top.

Jak to tedy dopadlo? Máme tady jednoduché hádanky, které se ale nestihnou ohrát, protože hru jde bez problémů projít za čtyři hodiny. Hra je to lehká a slouží jen jako doplnění vyprávění, které má hlavní roli a já jsem pro více podobně dospělých témat. Navíc se to skvěle vypadá a dobře zní. Unreal Engine 3 dokáže v šikovných rukách divy a na nejvyšší grafické nastavení je to prostě slast pro zrak. I díky zvolené barevné paletě.

4/5

Pokračovat ve čtení »]]>

Dohráno: 18.11.2014
Čas: 10h 21min / 16h 33min
Trofeje/achievementy: 24 % (19/49) / 59 % (37/49)

Po vzoru blogu Every Game I’ve Finished jsem se rozhodl, že po dohrání každé hry o ní něco málo napíšu. Snad se tady objeví i něco z Mega Drive a PSP. První na řadě je DmC: Devil May Cry.

Rubačkám jsem přišel na chuť po tom, co jsem začal hrát na PS3. Po povinné trilogii God of War tak přišla řada na něco dalšího. Playstation Plus mi nabídl Devil May Cry, který jsem neodmítl, protože jde o reboot, který nevyžaduje znalost předchozích dílů. Tu totiž nemám a tak mě netrápí spousta věcí, se kterými měli jiní problémy.

Tak třeba Dante. Barva vlasů a vzhled jsou mi ukradené, ale jeho arogantní chování mi přišlo po všech těch dobrácích vhod. Co je ještě lepší, tak Dante je pěkně sprostej. Ve spoustě her lítají vzduchem ruce, nohy a litry krve, ale nějaké té nadávky se člověk skoro nedočká. Tady se fuckuje slušně a to i ze strany nepřátel. Takže obří démon vás klidně pošle do prdele. Na nepřátelích se designéři vyřádili. Stejně jako na prostředí, kterým sice procházíte lineárně, ale někdy se naskytne odbočka, kde na vás čekají různé odměny.

Herní doba je na tenhle žánr lehce nadprůměrná a zatímco jiné hry tohoto žánru mohou po nějaké době začít nudit, tak DmC pořád představuje další novoty a to i v posledních částech. Navíc je tu ten úžasný soubojový systém, který je sice jednoduchý na pochopení, ale plně jej ovládnout už vyžaduje pořádné úsilí. Toho já jsem nebyl shopen, takže jsem si mohl vychutnávat úžasná komba jen při loadovacích obrazovkách. Těch možností, které se všemi osmi zbraněmi máte je spousta a postupným odemykáním dalších útoků se ještě rozšiřují. Ač jsem ovládání nedokázal využít na sto procent, tak souboje mě bavily i po dohrání, kdy jsem lovil některé trofeje.

Příběh je klasika o dobru a zlu, pomstě, přátelství a zradě, ale nijak neruší, protože hlavní postavy nejsou úplní dementi a chovají se jakžtakž racionálně. Cutscén je hodně hlavně ze začátku hry, což mi celkem lezlo na nervy, ale postupem času se omezily jen na začátek a konec každé úrovně s jednou uprostřed. Zapomněl jsem na jednu důležitou věc – ozvučení. Při hraní jsem slyšel hlavně různé zvuky – řinčení kovů, sekání a hekání, střelbu, výbuchy a další – ale když se skrze tuhle kakafonii prodraly tóny soundtracku, tak jsem měl chuť připojit se k bitce. Bohužel často jsem hrával večer, kdy si to člověk tak moc nevychutná, ale to už je moje chyba.

Co tedy říct závěrem? Pro fanoušky žánru je to hra, kterou by neměli vynechat. Pokud jsou zkušení, tak od začátku můžou začít na nejvyšší obtížnost, protože já jsem na střední skoro neumíral. Pro ostatní je to přístupná hra, která je může jen příjemně překvapit.

5/5