Pokračovat ve čtení »]]>

Dohráno: 19.12.2014
Čas: 4h 15min
Trofeje/achievementy: 80 % (8/10)

Hry, ve kterých se mluví málo nebo dokonce vůbec, toho často říkají více, než ukecaná RPG. Přestože v Papo & Yo pár slov padne, tak příběh posouvají vpřed němé sekvence, které doprovází úžasná hudba, dynamicky se měnící podle toho, co se zrovna děje.

Papo & Yo je hlavně audiovizuální zážitek, takže hudba, kterou společně se zvuky nahrávali v různých zemích latinské Ameriky, má důležitou roli a perfektně zapadá do prostředí. Jihoamerický slum (podle řeči asi v Brazílii) je na pohled atraktivní sám o sobě, ale tady dostává další rozměr díky tomu, že herní svět, kterým vás provází pomalovaná „víla“ Alejanda a kde pobíháte s Quicem, je snový a pohádkový, plný barevných graffiti a létajících domků.

Ano, létajících domků. Papo & Yo je hopsačka, ve které hodně skáčete, k čemuž vám pomáhá robůtek Lula, a taktéž řešíte logické hádanky. Častokrát se v nich hýbe s domky, kterým narostou křídla nebo nožičky, nebo pomocí malých kartonových domků ovládáte pohyb těch skutečných a vytvoříte z nich tak most přes propast. Občas zapojíte do akce i robota, který vám otevře cestu dál a tam šoupete se šoupátky nebo mačkáte tlačítka. Úžasná na pohled je poslední úroveň, která jako by zabloudila z Inception. Hádanky nejsou vůbec těžké, někdy až primitivní. Poradil jsem si s nimi i já, totální neadventurista. Když jsem se zasekl tak jen kvůli tomu, že jsem něco přehlédl. Pro takové případy vývojáři ke každému puzzlu přidali nápovědu v podobě krabice, kterou si Quico nasadí na hlavu a zevnitř je nakreslené řešení nebo pokyny, jak postupovat. Nízká obtížnost může být pro někoho otrava, ale je tu ještě jedna složka – příběh.

Co obrázek ze hry, to obraz. Vybrat jen tři bylo těžké.

Velkou část příběhu vás doprovází i velké růžové Monstrum. To je většinou nápomocné. Vlezete na něj a z velkého břicha se odrazíte tam, kam byste se jinam nedostali. Nebo ho naopak musíte dostat na určité místo, abyste se dostali dál. Stačí ho nalákat na velké ovoce, po kterém jde jak slepice po flusu. Ale jednu věc má ještě raději – žáby. Žáby můžete ničit hozením o zeď, ale když si monstrum jednu chytí, tak je lepší se mu klidit z cesty, jinak to zle dopadne. Ve hře sice nejde zemřít, ale i tak je lepší najít lék v podobě shnilého ovoce. Tuhle autobiografickou metaforu hra sama vysvětlí hned několikrát, ostatně napovídá už samotný název. Během hraní se objeví několik silných momentů, ale nejvíce emotivních je posledních dvacet minut a závěrečná pasáž je celkově to nejlepší z celé hry.

Tahle scéna je pro mne top.

Jak to tedy dopadlo? Máme tady jednoduché hádanky, které se ale nestihnou ohrát, protože hru jde bez problémů projít za čtyři hodiny. Hra je to lehká a slouží jen jako doplnění vyprávění, které má hlavní roli a já jsem pro více podobně dospělých témat. Navíc se to skvěle vypadá a dobře zní. Unreal Engine 3 dokáže v šikovných rukách divy a na nejvyšší grafické nastavení je to prostě slast pro zrak. I díky zvolené barevné paletě.

4/5

Pokračovat ve čtení »]]>

Dohráno: 18.11.2014
Čas: 10h 21min / 16h 33min
Trofeje/achievementy: 24 % (19/49) / 59 % (37/49)

Po vzoru blogu Every Game I’ve Finished jsem se rozhodl, že po dohrání každé hry o ní něco málo napíšu. Snad se tady objeví i něco z Mega Drive a PSP. První na řadě je DmC: Devil May Cry.

Rubačkám jsem přišel na chuť po tom, co jsem začal hrát na PS3. Po povinné trilogii God of War tak přišla řada na něco dalšího. Playstation Plus mi nabídl Devil May Cry, který jsem neodmítl, protože jde o reboot, který nevyžaduje znalost předchozích dílů. Tu totiž nemám a tak mě netrápí spousta věcí, se kterými měli jiní problémy.

Tak třeba Dante. Barva vlasů a vzhled jsou mi ukradené, ale jeho arogantní chování mi přišlo po všech těch dobrácích vhod. Co je ještě lepší, tak Dante je pěkně sprostej. Ve spoustě her lítají vzduchem ruce, nohy a litry krve, ale nějaké té nadávky se člověk skoro nedočká. Tady se fuckuje slušně a to i ze strany nepřátel. Takže obří démon vás klidně pošle do prdele. Na nepřátelích se designéři vyřádili. Stejně jako na prostředí, kterým sice procházíte lineárně, ale někdy se naskytne odbočka, kde na vás čekají různé odměny.

Herní doba je na tenhle žánr lehce nadprůměrná a zatímco jiné hry tohoto žánru mohou po nějaké době začít nudit, tak DmC pořád představuje další novoty a to i v posledních částech. Navíc je tu ten úžasný soubojový systém, který je sice jednoduchý na pochopení, ale plně jej ovládnout už vyžaduje pořádné úsilí. Toho já jsem nebyl shopen, takže jsem si mohl vychutnávat úžasná komba jen při loadovacích obrazovkách. Těch možností, které se všemi osmi zbraněmi máte je spousta a postupným odemykáním dalších útoků se ještě rozšiřují. Ač jsem ovládání nedokázal využít na sto procent, tak souboje mě bavily i po dohrání, kdy jsem lovil některé trofeje.

Příběh je klasika o dobru a zlu, pomstě, přátelství a zradě, ale nijak neruší, protože hlavní postavy nejsou úplní dementi a chovají se jakžtakž racionálně. Cutscén je hodně hlavně ze začátku hry, což mi celkem lezlo na nervy, ale postupem času se omezily jen na začátek a konec každé úrovně s jednou uprostřed. Zapomněl jsem na jednu důležitou věc – ozvučení. Při hraní jsem slyšel hlavně různé zvuky – řinčení kovů, sekání a hekání, střelbu, výbuchy a další – ale když se skrze tuhle kakafonii prodraly tóny soundtracku, tak jsem měl chuť připojit se k bitce. Bohužel často jsem hrával večer, kdy si to člověk tak moc nevychutná, ale to už je moje chyba.

Co tedy říct závěrem? Pro fanoušky žánru je to hra, kterou by neměli vynechat. Pokud jsou zkušení, tak od začátku můžou začít na nejvyšší obtížnost, protože já jsem na střední skoro neumíral. Pro ostatní je to přístupná hra, která je může jen příjemně překvapit.

5/5

Pokračovat ve čtení »]]>

Tablet jsem si koupil za jedním účelem – abych na něm četl komiksy. A přesně to jsem na něm, za ten necelý rok co jej mám, dělal nejvíce. Nemá cenu vypisovat co všechno jsem četl, ale bylo to z různých zdrojů, různé doby a různé kvality, takže poměrně reprezentativní vzorek.

Proč Nook?

Proč jsem si vybral tablet téhle u nás v podstatě neznámé značky? Kritérií při výběru bylo několik. Prvním byla uhlopříčka, kterou jsem chtěl minimálně devět palců a Nook jich má přesně devět, navíc v rozlišení vyšším, než FullHD (1920 x 1280, 265 PPI), což nemám ani na notebooku ani na televizi. Navíc má poměr stran 3:2, který je nejblíže komiksovému rozložení. Roli hrála i cena. 150 dolarů zní fajn, ale po započtení nákladů na dovoz z USA už to tak nepřekonatelná nabídka není. Po dlouhé a marné snaze vyhrát aukci na ebay jsem tablet nakonec objevil na aukru za 4500,- se vším všudy. V současné době je 16GB verze k dostání za 3900,-, navíc s 16GB kartou. Za tuhle cenu seženete možná tak čínskou nevýkonnou šunku s rozlišením 1024 x 768.

Navíc má super ucho, takže ho můžete nosit třeba na krku nebo na klíčích!

Co to čtení?

Vysoké rozlišení je fajn, ale abyste jej využili, tak je třeba mít i zdroj ve vyšší kvalitě. S tím už se dnes počítá, takže digitálně vydávané komiksy mají často kolem 5MP. Trochu horší to je v momentě, kdy se chcete vydat do komiksové minulosti. Naštěstí v nastavení PerfectViewer si můžete vybrat z několika filtrů, které obraz vylepší, ale na to musí být sken dostatečně kvalitní. Pokud je tmavý a má vybledlé barvy, tak si můžete vyhrát s nastavením jasu, kontrastu, sytostí barev a dalších věcí, ale oproti filtrům se to nenastaví automaticky na každou stránku.

Pokud jde o věrnost barev, tak oproti papíru je logicky černá černější a barvy jsou celkově sytější a maji teplejší nádech. Asi záleží na preferencích, ale mně osobně to vyhovuje. Celkově má Nook v porovnání s jinými displeji teplejší podání barev (no homo :D). Pokud čtu potmě, tak mám nastaven jas skoro na minimum, za denního světla zvyšuju na polovinu, pokud svítí intenzivněji, tak zhruba na 2/3. Potom už barvy ztrácí věrnost.

So much detail!

Hardware a firmware

A jak je na tom Nook s výkonem? Hardware rozhodně není nejmodernější, což jde občas poznat. Hlavně tedy u náročnějších her. Při běžném používání si slabšího výkonu nevšimnete. Naopak si asi všimnete slušné výdrže baterky, která se pohybuje kolem osmi hodin při sledování videa. A ty zvládá v pohodě i ve FullHD kvalitě, pokud tedy máte přehrávač se softwareovou akcelerací. Hardware si poradí jen s menším rozlišením a datovým tokem.

Originální firmware, což byla nadstavba Androidu někde na verzi 2.3, jsem hodlal nějakou dobu testovat, abych mohl následně porovnat, ale když mi systém nedovolil nainstalovat aplikaci mimo Google Play, tak jsem hned přešel na Cyanogenmod. Nejdříve na Jelly Bean, se kterým jsem byl spokojen, ale asi po půl roce se nějakým záhadným způsobem systém neskutečně zpomalil, takže nezbývalo, než upgradovat na KitKat a nakonec jsem byl za nečekané komplikace rád. Přibyla totiž možnost skrývání panelu s tlačítky a tenhle asi centimetr navíc znamená, že při čtení mi stránka pasuje (skoro) přesně na obrazovku a nechybí mi tam kousek. A překvapivě systém běhá rychleji než na Jelly Bean.

Velikost ve srovnání s knížkou UKK.

Pokud tedy jako já hledáte zařízení na čtení, tak lepší za tuhle cenu pravděpodobně nenajdete. Barnes & Noble už ho teď v nabídce nemají, nahradil ho upravený Galaxy Tab, ale na aukru teď najdete 16GB verzi (dostupných je 12) za 3000. Za 16GB navíc si pak připlatíte 500, ale vhodnější je podle mě při nedostatku místa dokoupit SD kartu. S ukončením oficiálního prodeje zmizela i možnost nákupu originálního příslušenství z britského Nook obchodu, kde jsem sehnal v akci za 5 liber super kožený obal, který umožňuje postavení tabletu na šířku i na výšku. Takže můžete číst nebo se dívat na video i u jídla. Samozřejmě je možnost koupit si nějaký jinde, například na amazonu nebo ebayi, ale ty mi nepřijdou tak designově povedené. Spousta lidí na internetu píše, že se jim kazí USB kabely k tabletu a ty se teď shánějí ještě hůře, protože kabel má specifický konektor. Ale nejde o obecný problém, protože můj funguje pořád dobře (ťuk ťuk ťuk).

Pokud si Nook pořídíte, tak přeji příjemné čtení! V PerfectVieweru, jiný program ani nezkoušejte. Přidávám další fotky. První dvě jsou české UKK, další jsou originální sešity. Foceno ještě s Jelly Bean, takže dolní lišta užírá kousek stránky.

Pokračovat ve čtení »]]>

Už před vydáním se ozývalo, že Codemasters můžou jít do háje s novým dílem téhle závodní hry, když v ní nebude pohled z kokpitu. Po dohrání je absence této možnosti tím nejmenším, co vás bude štvát.

Některé z nich odhalíte až v případě, kdy dojdete do druhé poloviny kariérního módu. Některé vás zasáhnou už po pár odehraných minutách. Codemasters si vzali k srdci motto zákazníků Českých drah, tedy: „Čekáš dlouho? Čekej dál, času dost…“ Čeká se tady všude a na všechno. Loading po závodě při návratu zpět do menu, při procházení garáže a dokonce i při výběru auta před závodem. Při součtu to dělá nezanedbatelné množství ztraceného času. Během kterého koukáte na statistiky, ale oproti prvnímu dílu a těm z Dirtu jich je jen pár a tak si za chvíli budete pamatovat, kolik metrů jste driftovali nebo jaké nejvyšší rychlosti jste dosáhli.

Při vydání nejnovějšího dílu Need for Speed se rozjela bouřlivá diskuze, ohledně zamčeného frameratu na 30 snímků. Co to je? Správná závodní hra musí mít minimálně 60! Tady jste občas rádi, když se dostanete nad 20. To hlavně pokud je v záběru více aut, což bývá při startu a díky zobrazování přídavných efektů (ohňostroj na pozadí a podobné zbytečnosti). Při hraní checkpoint módu v multiplayeru, kdy jsou na trati kouřové efekty po celé trati, se snímková frekvence drží na nižším čísle po celou dobu závodu. Codies se evidentně vykašlali jak na optimalizaci PC verze, tak té playstatioňácké.

Jaké tedy je samotné závodění, kromě toho, že není plynulé? Stejně jako v prvním díle arkádové, zábavné a rychle se dostane pod kůži, jak dokazuje přiložené video mých replayů. Akorát to tady více driftuje. A to, jak moc se autu bude chtít do smyku neurčuje pohon kol, ale jedna ze tří kategorií: drift – balanced – grip. Takže klidně můžete mít zadokolku, kterou do smyku prostě nedostanete a vedle toho neposlušné auto, které je ve vyšších rychlostech špatně ovladatelné. Sice se zde nejezdí stylem zadek napřed ve 250 km/h ala posledních několik dílů Need for Speed, ale i tak je výhodnější projet zatáčku smykem. Aut je celkem asi šest desítek a v kariérním módu na jejich získání nepotřebujete peníze. Kdo by potřeboval peníze, když má fanoušky. Za dosažení určité hranice příznivců si vždy vyberete jedno ze dvou vozidel, které dostanete zadarmo a to druhé pak vyhrajete v závodě na čas. Nakupování a vylepšování za peníze se přesunulo do multiplayeru, kde si na silnější stroje budete vydělávat celkem dlouho.

Kariéra je rozdělena do pěti sezón s tím, že každá další je delší, závodíte v ní s lepšími auty a protivníci jsou agresivnější a rychlejší. Objevuje se tady ale problém s obtížností. Zatímco první tři sezóny jsem bez větších problémů vyhrával na obtížnost hard, tak v těch závěrečných dvou jsem míval problémy i na tu střední a na vině určitě nejsou mé virtuální řidičské schopnosti. Jednoduše řečeno, počítačem ovládaní závodníci podvádějí. Ať už tím, že proti nim závodíte ve slabších autech, nebo proto, že jezdí tak, jak to člověk nikdy nemůže dokázat. Na rovince vás se stejným autem dožene a klidně i předjede, složité zatáčky projede bez sundání nohy z plynu, zatímco do těch jednoduchých si přibržďuje zbytečně brzy. S obtížností souvisí i to, že za hraní na vyšší úroveň nedostanete nic navíc a pořád máte k dispozici pět flashbacků. Takže není důvod si schválně nechat srát na hlavu a stačí zůstat na medium.

Kariéra nenabízí časově neomezenou zábavu. To multiplayer ano a pokud se sejdete s dobrou partou, tak se budete dobře bavit. Pokud narazíte na hovado, tak není jiná možnost, než session opustit. Mezi závody se dá hlasovat o tom, jaký typ závodu se pojede a na jakém místě, ale hlasovat o vykopnutí neslušného hráče chybí. Sice tu je ukazatel „impact rating“, který ukazuje, jak kdo jezdí. Pokud jste slušňák jak se patří, tak váš ukazatel svítí bíle nebo zeleně. Když jezdíte jako prase, tak je oranžový nebo až červený. Má to své ale, protože nefunguje dokonale a tak stačí vyjet mimo trať nebo nechtěně do někoho nabourat a už jste trestáni. I když, jak se to vezme. Na základě vašeho ratingu dostáváte po každém závodě finanční bonus, který se nevypočítává podle zajetého místa, ale podle zmíněného ratingu. Ale když člověk zjistí, že rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší možnou částkou činí asi $1500, tedy zlomek výhry za umístění, tak je mu jedno, jak jezdí. A starty ve hře více hráčů jsou kvalitní demonstrací modelu poškození, který opět může sloužit jako zábava sám o sobě. Je prostě radost pohledět, jak z auta odpadávají kusy karoserie a všechno se mačká.

GRID 2 přinesl ještě jednu novinku – liveroutes. Tedy závody, kdy předem nevíte, jestli další zatáčka bude levotočivá nebo půjde doprava. Ale nevíte to asi první dvě jízdy v každém z měst, kde se tento druh závodu jede, protože trasa není vytvořena náhodně, ale vždy podle jednoho vzorce, takže po chvíli si trať pamatujete. Na papíře to vypadá zajímavě, ale provedení by chtělo vylepšit. Tak třeba za pár let v dalším díle, který se bude zase dobře hrát, ale už bez házení klacků pod nohy. Ať už těch technologických nebo spojených s umělou inteligencí. A taky s pohledem na palubní desku.

3/5

Pokračovat ve čtení »]]> Začátkem minulého roku vyšla hra The Darkness II, která mě v demu bavila svou stylizací, mechanikou střelby, ovládáním rukou navíc a hlavně, hlavně dabingem od Mikea Pattona. Faith No More musí mít rád každej, ale u mě vede Peeping Tom, ke kterýmu jsem se dostal přes Dana the Automatora, ale to sem teď nepatří, zpět k The Darkness. Demo mě tedy bavilo, ale nechtěl jsem se pouštět do plné verze, protože u příběhových her se snažím jet popořadě a první díl vyšel pouze na konzole, z nichž jsem žádnou v té době neměl. Po pořízení PS3 se tak na seznam povinného hraní dostala právě The Darkness.

Tak a teď už ke hře. Dalším důvodem proč jsem si chtěl The Darkness zahrát bylo to, že jej dělali Starbreeze, tedy autoři herního Riddicka a to i přes fakt, že jsem věděl, že oproti Riddickovi půjde o akční střílečku, oproti tichému postupu s Riddickem. Hned první věc, která mě zaujala, je hlavní menu hry. Přesněji to, jak dobře vypadá. Vypadá až moc dobře, protože po vstupu do hry si budete říkat, že grafici se mohli víc zaměřit na grafiku ve hře. Ta totiž klame a vypadá starší, než ve skutečnosti je. V roce 2007 vyšel BioShock a venku už rok byl Half-Life 2 nebo Oblivion a ty v současnosti vypadají o třídu líp než The Darkness. No dobře, tak je hra ošklivá (či přímo hnusná), při větší akci se škube (běží v 1080p…) a postavy mají otřesné animace. Určitě ale boduje něčím jiným. Že by příběhem? Tedy tím o mafiánském klukovi, který nezvládl svou poslední práci a jeho šéf se rozhodne poslat ho na odpočinek? Mafiánských filmů s lepší zápletkou je dost. Tahákem hry je temnota, tedy Temnota, což je virus, otravující rodinu hlavní postavy už po několik generací. Jackie Estacado se s Mikem Pattonem namluvenou stvůrou seznámí v den svých jednadvacátých narozenin, stejně jako jeho příbuzní před ním.

Through you I am born.
Stane se tak v podstatě nesmrtelným a naučí se i pár temných triků. Schopnosti jsou celkem čtyři, ale jelikož není moc využit jejich potenciál v boji, tak nejvíce využijete tu pátou, pasivní, která vás často může zachránit od načítání posledního checkpointu. Autoheal je v převážné části současných her jen tak bez vysvětlení, ale tady smysl dává. Stačí se obklopit tmou, kterou dvě hlavy Temnoty nasají a hned můžete skočit zpět do boje. Že je kolem všude plno světel? Není problém, stačí je chapadlem rozbít nebo rozstřelit. Ano, střelba. Ta je zde zpracovaná velmi zajímavě, jen za předpokladu, že stejně jako já projdete většinu hry s dvěma pistolemi a ne něčím jiným ze širokého výběru arsenálu – brokovnice, samopaly, útočné pušky. Když totiž hrajete s pistolemi (nebo jednoručními samopaly), tak nejen, že ovládáte každou ruku zvlášť, ale děje se něco, co ostatní hry ignorují. Při přebíjení se nestane, že by se zbylé náboje ze zásobníku přesunuly do inventáře. To proto, že při průchodu hrou nasbíráte různé druhy pistolí. Jednou mrtvému nepříteli vezmete devítku, podruhé revolver a potřetí trochu jinou pistoli. Přebíjení by bylo na dlouho a z šestiraňáku do patnáctinábojového zásobníku by ani nebylo možné a tak Jackie prostě pistoli zahodí a zpod kabátu vytáhne další a klidně jinou, než zahodil. A takový nápad se cení. Jen škoda, že zvláštně nastavený autoaim a trochu méně citlivé míření střelbu kazí. Připočtěte k tomu ne zrovna plynulý chod hry při větším počtu protivníků a efektů na obrazovce a hned je oheň na střeše. Nebo možná je to má neschopnost hrát na gamepadu FPS (v TPS neschopnost mizí).

There’s always a little light in the darkness.
Temnota hru ozvlášťňuje i dalšími věcmi. Nabízí se dabing od Pattona, ze kterého občas naskočí husí kůže, jak moc je temný. Pattonův hlas je silný sám o sobě, ale v postprodukci jej obalili efekty, že občas jsem ani nevěřil, že to namluvil člověk. Největší přínos Temnoty je v tom, že se s ní podíváme mimo šedivé ulice New Yorku, přesněji na bojiště první světové války. Ty ale nejsou úplně obyčejné, protože tam sídlí Temnota a vytváří psychedelické výjevy, jako třeba strom, na kterém rostou, no, oběti. Bohužel výlet mimo náš svět je poměrně krátký v porovnání s celkovou délkou hry a je škoda, že větší část děje se odehrává v běžném světě. Oba světy jsou potom neveselé a temné, což kontrastuje s veselou bandou čtyřech Darklings. To jsou služebníci Temnoty, kteří vypadají jako trochu větší gremlins a na určitém místě si můžete k boji povolat jednoho z nich. Jeden ničí okolní světla, druhý je kamikaze, třetí nosí kulomet a ten čtvrtý používá k zabíjení ruce a drápy. Bohužel trpí podobným problémem, jako nepřátelé – nedostali do vínku moc inteligence a tak neumí sami hledat cíle a jít vpřed. Každý z nich má v zásobě hlášky, které jsou asi jediným vtipným momentem v celé hře, která je jen občas ironická a většinu hry vážná. Smrtelně vážná.

Anyone who says the subway is dangerous has never been in the back of a Yellow Cab, goin‘ ninety miles an hour, through the Midtown Tunnel, in the wrong direction, with a driver that doesn’t speak a lick of English. My buddy, Crazy Abdul.
Nějakej ten vtípek občas prohodí Jackie v loadovací obrazovce, když čekáte na hraní, ale po chvíli vám to připadne trochu jako parodie. Podivně toporná animace, špatný lipsync a jeho dabing ve spojení s jeho vzhledem prostě vypadají komicky. Dabing celkově je ve hře podařený, třeba jednoho mafiána namluvil Mike Starr, který má s gangsterkami zkušenosti, ale hlavní postavu prostě nedokázali trefit. Kirk Acavedo byl fajn v The Fringe, ale jeho chraplák se k čerstvě dospělýmu klukovi prostě nehodí. Zdá se, že 2K/Take-Two chtěli vytvořit mladší verzi Maxe Payne a tak mu dali drsnej hlas, dlouhej koženej kabát a přihodili metalovej účes (mimochodem, v traileru přiloženém níže se podobá na své starší já ze dvojky). Aspoň ten kabát a černý boty můžete obdivovat ze všech možných úhlů, protože tady při pohledu dolů uvidíte svoje nohy a taky trup, prostě jako ve skutečnosti. Drobnost, ale potěší. Horší je ale to, že v těch botech nemůžete sprintovat. Při maximální rychlosti jste v lehkém poklusu a protože mapy nejsou úplné tunely a můžete se vydat na krátkou procházku mimo hlavní cestu, tak to v součtu zdržuje. Prostředí mezi misemi je vyseklá část New Yorku, kde se nachází Lower East Side, East River, Canal Street a další čtvrti Manhattanu, mezi kterými se dopravujete metrem. To jezdí na znamení, takže můžete čekat jak dlouho chcete, ale když si nestoupnete přímo na nástupiště, tak prostě nepřijede. Metro mi přivodilo jeden zážitek, o který se u mě neúspěšně snaží horory. Šel jsem po kolejích metra do temného tunelu a najednou se objevila světla, troubení, já se lekl jako prase a umřel jsem. Lekačka za všechny prachy.

The Darkness shall prevail…
Mám rád, když je hra doplněna zajímavým soundtrackem. Na papíře to nevypadalo špatně, protože rockové pecky v licencovaném doprovodu se do hry hodí. Ve skutečnosti hudba zní jen velmi minimálně a to převážně během přestřelek, kdy ji není pořádně slyšet a po lehnutí všech nepřátel zase utichne. Stejně potichu, jako přišla. A je to škoda, protože i originální soundtrack má něco do sebe a doplňuje náladu – ať už smutnou nebo bojovou. Více než hudbu budete vnímat zvukové efekty, které jsou zvládnuté na jedničku. Hlavně ty spojené s používáním speciálních schopností. Ve hře je jedna sympatická fíčura, kdy se při dostatku času můžete podívat na dva skutečně natočené filmy. Ve Starbreeze si asi potrpí na klasiku a tak padl výběr na To Kill a Mockingbird s Gregorym Peckem a
The Man with the Golden Arm se Sinatrou.

Verdikt
The Darkness měla možnost být zajímavou a inovativní hororovou akcí, ale nevyužila naplno svůj potenciál a zajímavé nápady. Technické zpracování taky nepomáhá k lepšímu zážitku. Takhle je to jen dobrá střílečka s drobnými vychytávkami. A cool hláškami, jak jste si všimli.

3/5