Začátkem minulého roku vyšla hra The Darkness II, která mě v demu bavila svou stylizací, mechanikou střelby, ovládáním rukou navíc a hlavně, hlavně dabingem od Mikea Pattona. Faith No More musí mít rád každej, ale u mě vede Peeping Tom, ke kterýmu jsem se dostal přes Dana the Automatora, ale to sem teď nepatří, zpět k The Darkness. Demo mě tedy bavilo, ale nechtěl jsem se pouštět do plné verze, protože u příběhových her se snažím jet popořadě a první díl vyšel pouze na konzole, z nichž jsem žádnou v té době neměl. Po pořízení PS3 se tak na seznam povinného hraní dostala právě The Darkness.
Tak a teď už ke hře. Dalším důvodem proč jsem si chtěl The Darkness zahrát bylo to, že jej dělali Starbreeze, tedy autoři herního Riddicka a to i přes fakt, že jsem věděl, že oproti Riddickovi půjde o akční střílečku, oproti tichému postupu s Riddickem. Hned první věc, která mě zaujala, je hlavní menu hry. Přesněji to, jak dobře vypadá. Vypadá až moc dobře, protože po vstupu do hry si budete říkat, že grafici se mohli víc zaměřit na grafiku ve hře. Ta totiž klame a vypadá starší, než ve skutečnosti je. V roce 2007 vyšel BioShock a venku už rok byl Half-Life 2 nebo Oblivion a ty v současnosti vypadají o třídu líp než The Darkness. No dobře, tak je hra ošklivá (či přímo hnusná), při větší akci se škube (běží v 1080p…) a postavy mají otřesné animace. Určitě ale boduje něčím jiným. Že by příběhem? Tedy tím o mafiánském klukovi, který nezvládl svou poslední práci a jeho šéf se rozhodne poslat ho na odpočinek? Mafiánských filmů s lepší zápletkou je dost. Tahákem hry je temnota, tedy Temnota, což je virus, otravující rodinu hlavní postavy už po několik generací. Jackie Estacado se s Mikem Pattonem namluvenou stvůrou seznámí v den svých jednadvacátých narozenin, stejně jako jeho příbuzní před ním.
Through you I am born.
Stane se tak v podstatě nesmrtelným a naučí se i pár temných triků. Schopnosti jsou celkem čtyři, ale jelikož není moc využit jejich potenciál v boji, tak nejvíce využijete tu pátou, pasivní, která vás často může zachránit od načítání posledního checkpointu. Autoheal je v převážné části současných her jen tak bez vysvětlení, ale tady smysl dává. Stačí se obklopit tmou, kterou dvě hlavy Temnoty nasají a hned můžete skočit zpět do boje. Že je kolem všude plno světel? Není problém, stačí je chapadlem rozbít nebo rozstřelit. Ano, střelba. Ta je zde zpracovaná velmi zajímavě, jen za předpokladu, že stejně jako já projdete většinu hry s dvěma pistolemi a ne něčím jiným ze širokého výběru arsenálu – brokovnice, samopaly, útočné pušky. Když totiž hrajete s pistolemi (nebo jednoručními samopaly), tak nejen, že ovládáte každou ruku zvlášť, ale děje se něco, co ostatní hry ignorují. Při přebíjení se nestane, že by se zbylé náboje ze zásobníku přesunuly do inventáře. To proto, že při průchodu hrou nasbíráte různé druhy pistolí. Jednou mrtvému nepříteli vezmete devítku, podruhé revolver a potřetí trochu jinou pistoli. Přebíjení by bylo na dlouho a z šestiraňáku do patnáctinábojového zásobníku by ani nebylo možné a tak Jackie prostě pistoli zahodí a zpod kabátu vytáhne další a klidně jinou, než zahodil. A takový nápad se cení. Jen škoda, že zvláštně nastavený autoaim a trochu méně citlivé míření střelbu kazí. Připočtěte k tomu ne zrovna plynulý chod hry při větším počtu protivníků a efektů na obrazovce a hned je oheň na střeše. Nebo možná je to má neschopnost hrát na gamepadu FPS (v TPS neschopnost mizí).
There’s always a little light in the darkness.
Temnota hru ozvlášťňuje i dalšími věcmi. Nabízí se dabing od Pattona, ze kterého občas naskočí husí kůže, jak moc je temný. Pattonův hlas je silný sám o sobě, ale v postprodukci jej obalili efekty, že občas jsem ani nevěřil, že to namluvil člověk. Největší přínos Temnoty je v tom, že se s ní podíváme mimo šedivé ulice New Yorku, přesněji na bojiště první světové války. Ty ale nejsou úplně obyčejné, protože tam sídlí Temnota a vytváří psychedelické výjevy, jako třeba strom, na kterém rostou, no, oběti. Bohužel výlet mimo náš svět je poměrně krátký v porovnání s celkovou délkou hry a je škoda, že větší část děje se odehrává v běžném světě. Oba světy jsou potom neveselé a temné, což kontrastuje s veselou bandou čtyřech Darklings. To jsou služebníci Temnoty, kteří vypadají jako trochu větší gremlins a na určitém místě si můžete k boji povolat jednoho z nich. Jeden ničí okolní světla, druhý je kamikaze, třetí nosí kulomet a ten čtvrtý používá k zabíjení ruce a drápy. Bohužel trpí podobným problémem, jako nepřátelé – nedostali do vínku moc inteligence a tak neumí sami hledat cíle a jít vpřed. Každý z nich má v zásobě hlášky, které jsou asi jediným vtipným momentem v celé hře, která je jen občas ironická a většinu hry vážná. Smrtelně vážná.
Anyone who says the subway is dangerous has never been in the back of a Yellow Cab, goin‘ ninety miles an hour, through the Midtown Tunnel, in the wrong direction, with a driver that doesn’t speak a lick of English. My buddy, Crazy Abdul.
Nějakej ten vtípek občas prohodí Jackie v loadovací obrazovce, když čekáte na hraní, ale po chvíli vám to připadne trochu jako parodie. Podivně toporná animace, špatný lipsync a jeho dabing ve spojení s jeho vzhledem prostě vypadají komicky. Dabing celkově je ve hře podařený, třeba jednoho mafiána namluvil Mike Starr, který má s gangsterkami zkušenosti, ale hlavní postavu prostě nedokázali trefit. Kirk Acavedo byl fajn v The Fringe, ale jeho chraplák se k čerstvě dospělýmu klukovi prostě nehodí. Zdá se, že 2K/Take-Two chtěli vytvořit mladší verzi Maxe Payne a tak mu dali drsnej hlas, dlouhej koženej kabát a přihodili metalovej účes (mimochodem, v traileru přiloženém níže se podobá na své starší já ze dvojky). Aspoň ten kabát a černý boty můžete obdivovat ze všech možných úhlů, protože tady při pohledu dolů uvidíte svoje nohy a taky trup, prostě jako ve skutečnosti. Drobnost, ale potěší. Horší je ale to, že v těch botech nemůžete sprintovat. Při maximální rychlosti jste v lehkém poklusu a protože mapy nejsou úplné tunely a můžete se vydat na krátkou procházku mimo hlavní cestu, tak to v součtu zdržuje. Prostředí mezi misemi je vyseklá část New Yorku, kde se nachází Lower East Side, East River, Canal Street a další čtvrti Manhattanu, mezi kterými se dopravujete metrem. To jezdí na znamení, takže můžete čekat jak dlouho chcete, ale když si nestoupnete přímo na nástupiště, tak prostě nepřijede. Metro mi přivodilo jeden zážitek, o který se u mě neúspěšně snaží horory. Šel jsem po kolejích metra do temného tunelu a najednou se objevila světla, troubení, já se lekl jako prase a umřel jsem. Lekačka za všechny prachy.
The Darkness shall prevail…
Mám rád, když je hra doplněna zajímavým soundtrackem. Na papíře to nevypadalo špatně, protože rockové pecky v licencovaném doprovodu se do hry hodí. Ve skutečnosti hudba zní jen velmi minimálně a to převážně během přestřelek, kdy ji není pořádně slyšet a po lehnutí všech nepřátel zase utichne. Stejně potichu, jako přišla. A je to škoda, protože i originální soundtrack má něco do sebe a doplňuje náladu – ať už smutnou nebo bojovou. Více než hudbu budete vnímat zvukové efekty, které jsou zvládnuté na jedničku. Hlavně ty spojené s používáním speciálních schopností. Ve hře je jedna sympatická fíčura, kdy se při dostatku času můžete podívat na dva skutečně natočené filmy. Ve Starbreeze si asi potrpí na klasiku a tak padl výběr na To Kill a Mockingbird s Gregorym Peckem a
The Man with the Golden Arm se Sinatrou.
Verdikt
The Darkness měla možnost být zajímavou a inovativní hororovou akcí, ale nevyužila naplno svůj potenciál a zajímavé nápady. Technické zpracování taky nepomáhá k lepšímu zážitku. Takhle je to jen dobrá střílečka s drobnými vychytávkami. A cool hláškami, jak jste si všimli.
