Pokračovat ve čtení »]]>

Podobné žebříčky jsem udělal už dva, ale kvůli zaměření webu byly velmi úzce žánrově vymezené. Tady si můžu psát o čem se mi líbí a protože jsem toho z loňska slyšel poměrně hodně a dost desek se mi líbilo, tak tady je čtrnáct těch nejzajímavějších.

Prince – Art Official Age

Prince je bůh a zdá se, že s holkama z 3rdEyeGirl získal novou chuť. Sice bych uvítal, kdyby větší část alba byla jako titulní song, The Gold Standard nebo Funknroll, ale i v pomalejším tempu si je Prince jistý.

Prince & 3rdEyeGirl – Plectrumelectrum

Připomínka u předchozího alba ztrácí na významu, protože právě proto vydal loni dvě desky. Plectrumelectrum je mnohem tvrdší, rockovější, ale funk v něm zůstává i tak. Prince jej totiž má v žilách.

Chromeo – White Women

Rovnou zůstaneme v rámci žánru, ale přimícháme do něj trochu elektroniky. Předchozí dvě alba arabsko-židovského dua mám rád, ale White Women je přeskočilo. Sice je mnohem popovější a uhlazenější, ale pořád s jejich zvukem. Lost on the Way Home nebo Jealous by klidně mohly okupovat přední příčky hitparád, kdyby to v rádiích fungovalo bez úplatků.

Röyksopp & Robyn – Do It Again

Röyksopp taky zvládli vydat dvě alba. A přestože The Inevitable End není špatné (nevím, kterou verzi Monument bych si vybral), tak EP Do It Again má výhodu v tom, že je kratší a o to intenzivnější.

Flying Lotus – You’re Dead!

Tohle album je zhruba stejně dlouhé jako předchozí EP v tomto seznamu a za půl hodiny a něco k tomu se na něm stihne vystřídat jazz, elektronika a hip-hop. Vokálů je na něm minimum, ale všechny stojí za to.

D’Angelo & The Vanguard – Black Messiah

Čtrnáct let se na něj čekalo a vyšlo jen tak znenadání. Bylo to takové překvapení, že jsem ho slyšel jen jednou, ale pamatuju si, že mělo víc duše, než většina ostatní produkce. Házím do playlistu.

Jhené Aiko – Souled Out

Velmi příjemné album plné osobních prožitků a se špičkovou produkcí. Jhené je v podstatě ženský protějšek Franka Oceana, ale s albem neslavila tak velký komerční úspěch. Asi proto, že před vydáním neproběhl coming out.

Seether – Isolate and Medicate

Poslední album Three Days Grace bylo takové nijaké. Teď to sice vypadá, že na novince se vrátí ke svému stylu, ale zase bez hlasu Gontiera. Proč u alba Seether píšu o TDG? Protože Isolate and Medicate je ve stejném duchu jako Life Starts Now nebo One-X. Chytlavé riffy, silné vokály a pořádně nahlas. Občas se možná až moc inspirovali u kolegů (Little Peggy March je jasná, ale Tears for Fears a Daisy od Brand New podle některých ukradli), ale tak už to v hudbě bývá.

Mastodon – Once More ‚Round The Sun

Tři roky čekání od The Hunter stály za to. Mám rád melodičtější věci než jen přímočarý nářez a naštěstí pro mě tady převažuje spíše první možnost a občas se to promíchá, jako třeba na Chimes at Midnight nebo High Road. V singlové The Motherload vsadili na jistotu, ale ne prvoplánově, protože stejně tak by se prosadila třeba i Asleep in the Deep.

Marmozets – The Weird and Wonderful Marmozets

Sice se jim to srovnání nelíbí, ale Marmozets jsou Paramore, kdyby byli víc hardcore a míň pop. Je trochu překvapující, že album The Weird and Wonderful Marmozets je jejich dlouhohrající prvotina. Dejte téhle dvourodinné bandě šanci, příjemně vás překvapí.

Rival Sons – Great Western Valkyrie

Jestli jsou Marmozets skoro Paramore, tak Rival Sons jsou indie Black Keys. Tohle škatulkování se ne každému líbí, ale po prvních vteřinách úvodní Electric Man bude každému jasné, proč se tohle přirovnání používá. Na studiové verzi převažuje bluesová část rocku, ale naživo to přechází do kategorie hard až very hard. No prostě nářez. Pokud k nám zase přijedou, tak tipuju, že to bude opět v klubu, který sice bude vyprodán, ale na haly nemají. Jsou prostě moc alternativní.

Run the Jewels – Run the Jewels 2

Tohle jsem na Bbarák vybral jako mé album roku. El-P a Killer Mike si sedli už na R.A.P. Music a co rok, to vyprodukují pecku. V mých očích s každým dalším albem nastaví laťku výše, ale nevím, jestli se jim to letos podaří napotřetí. Už na dvojce jsou brutální jak texty, tak hudba. No co, musím doufat.

J. Cole – 2014 Forest Hills Drive

Základem hip-hopu je vyprávění příběhů a pravděpodobně nejlépe to loni zvládl J. Cole na svém třetím albu. Materiálu už za těch sedm let vydal spoustu, ale některé osobní prožitky si šetřil až na tuhle desku a i proto ji spousta ji spousta lidí považuje za jeho nejlepší. Snad si ji historie zapamatuje i z jiných důvodů, než jen kvůli tomu, jak se Cole album rozhodl vydat.

RiFF RAFF – NEON iCON

Tohle tady nemůže chybět. Z celého tohoto seznamu jsem NEON iCON slyšel pravděpodobně nejvíckrát a sám se trochu divím, že mě neomrzelo. Asi je to tím humorným laděním, které se nemůže omrzet, protože vždycky objevíte něco dalšího, co vás pobaví. Když ne to, tak možná hudba, která je nad úrovní ostatní produkce.

Klip roku. Kde jinde najdete tancující kudlanku?

Chtěl jsem jich vybrat o trochu více, ale zjistil jsem, že spoustu hudby jsem slyšel jen letmo a potřeboval bych to naposlouchat více. Třeba Shabazz Palaces, Jason Feathers, Jessie Ware, Warpaint, Phantogram, Little Dragon, La Roux, Foo Fighters, Gaslight Anthem, Black Keys, Slashe a ještě několik dalších.

Pokračovat ve čtení »]]>

Sice už je konec února, ale vzpomněl jsem si, že to mám uložené v PC, tak proč to tam nechávat bez zveřejnění. V hudebních klipech většinou hledám jedno – vtip. Těžko se dělá vtipný klip na vážnou věc, takže do hry vstupuje i originalita a taky zpracování a kamera. Kdo to loni zvládl skloubit dohromady nejlépe?

Chmel 2013 Rap
Absolutně nejlepší klip, jak jinak taky.

SonReal – Everywhere We Go
Jméno SonReal mi do vydání Everywhere We Go možná bylo trochu povědomé, ale větší pozornost jsem mu nevěnoval. O to rychleji jsem si následně doplnil znalosti. Absurdní klip si bere inspiraci ve filmu Napoleon Dynamite a co scéna, to perla. Třeba takový Madchild, co dostane na prdel v šachách? Next question.

Action Bronson – Strictly 4 My Jeeps
Tohle nemá cenu komentovat, to se musí vidět. Už The Symbol byla bláznivina, ale tady to dotáhl ještě na vyšší úroveň.

Tyler, The Creator – Tamale
Něco od Odd Future nemůže chybět a volba padla na Tamale. Proč? Protože Tyler na kočce.

RiFF RAFF – DOLCE & GABBANA
Jody Highroller je svůj. Buď ho žerete, nebo jste ho nepochopili. I když tenhle track není můj styl a dementní výslovnost v refrénu mi trhá uši, tak to sem procpu. Prostě se na to dobře dívá.

Dizzee Rascal – I Don’t Need a Reason
UK scénu ignoruju a i tak se ke mně přes twitter dostal tenhle klip. Pokud vám Everywhere We Go přijde málo absurdní, tak si pusťte tohle. Budete se královsky bavit.

MGMT – Your Life Is a Lie
Jejich tvorba se mi s každým dalším albem více a více vzdaluje. Klipy ale točí zajímavé, ať už tohle, nebo artovější Cool Song No. 2 s Michaelem Williamsem.

Macklemore & Ryan Lewis – Can’t Hold Us
Velkorozpočtový klip od nezávislé dvojice. Kéž by si labely od nich vzaly ponaučení a natáčely podobné věci a ne další generický klip, jakých jsou desítky.

Trinidad James – Female$ Welcomed
Za výlet do Karibiku a tu druhou půlku.

Joey Bada$$ – My Yout
Za výlet do Karibiku a celou délku.

Biting Elbows – Bad Motherfucker
Tohle video viděli snad všichni. Na The Stampede to Rusaci natrénovali a tady dotáhli k dokonalosti, včetně hudby.

A druhá desítka

Lily Allen – Hard Out Here
Baauer x Just Blaze – Higher
Lupe Fiasco – #1234
Lil Wayne – God Bless Amerika
J. Cole – Power Trip
Chris Brown – Don’t Think They Know
Kendrick Lamar – Bitch, Don’t Kill My Vibe
araabMUZIK – The Prince Is Coming
De La Soul – Get Away
Childish Gambino – 3005

Pokračovat ve čtení »]]>

Od jeho konce sice utekly už tři týdny, ale byla by škoda si rozepsané dojmy nechat jen pro sebe v počítači. Proto jsem je dotáhl do konce a teď se o ně s vámi podělím.

• Záchody jsou vždycky problém na podobných akcích, ale tři budky pro celej press/artist kemp? A sprchy byly jen ve VIP kempu.
• Stánek měli KFC i Burger King, ale větší zájem byl o maďarský langoše.
• Vedle oldschooláků bylo letos i přehipsterováno.

K tomu hlavnímu, tedy hudebnímu programu

• Hned čtvrtek byl nabitej – Stalley, Kontrafakt, De La Soul a potom v hangárech Shabazz Palaces. Baauera jsem slyšel jen trochu ze stanu, protože byl program posunutej o hodinu a to už jsem neměl sílu.
• Živý nástroje pomůžou v 90 % případů. Dokázal to Vladimir i Kendrick. Money Trees a m.A.A.d city s kytarama jsou bomba. Těch 10 % jsou Prago Union, protože Kato je pro mě napopáté nudnější, než poprvé.
• A přitom měl za sebou nejvíc lidí z celýho line-upu a pod pódiem taky nebylo prázdno. Takovej Homeboy Sandman měl znatelně menší pódium a záda mu kryl jen DJ, ale dal neskutečnou show a lidi se prostě museli jít podívat, kdo to tam je. To třeba nedokázal ani Stalley.
• Murs a Fashawn si zasloužili hrát později a ne už od šesti. Slash Gordan by vynikla více ve větším množství lidí.
• Někteří vzali na Kontrafakt svoje děti, tipuju tak max. první stupeň ZŠ. Rytmus si s nima plácl, ale zajímalo by mě, co si děcka (i rodiče) myslely, když slyšeli naživo Šalalaj nebo Život je boj.
• Mimochodem na Kontrafakt nejvíc pařili GramoRokkaz vedle stage. Separa bavil i Paulie Garand s Restem.
• Podle některých byl Kendrick nuda a odehrál show s rukou v kapse. Mně osobně se nezdálo, ale uznávám, že ve výsledku to mohlo být lepší. Hlavně kvůli tomu, že Fashawnův freestyle trval asi pět minut, což je jeden song navíc. Škoda, že se sem nedostal o rok nebo dva dřív, teď je až moc velká hvězda a profesionál. Přesně po hodině to totiž utnuli a zmizeli.
• Sice je fajn, že zahrál devět tracků z GKMC i P&P z Kendrick Lamar EP, ale neškodilo by, kdyby do koncertu zakomponoval něco ze Section.80. Alespoň HiiPower… Tak třeba příště, jak slíbil.
• Pokud bych měl říct, kdo byl absolutně nejlepší, tak De La Soul. Stejně jako na Rock the Bells. Teď ale ještě o pět let starší a o něco líp, čímž se ukazuje, že když to děláte dvacet let a víc, tak už koncerty zvládáte líp, než ti mladí a plní energie. Stejně případ jsou Public Enemy. Mimochodem, i tentokrát jsem byl na straně, kterou měl Pos.
• Hned za De La by byl R.A. the Rugged Man. Na krku zlatej rope a na noze sádra. Koncert člověka na vozíku jsem viděl poprvé a musel jsem se dívat, i když ho vlastně skoro vůbec neposlouchám.
• Big Daddy Kane je pořád pasák. Kdybyste ho potkali někde v areálu, tak si ani neřeknete, že to může být on. Obyčejný rifle a košili. Jen ten Gucci pásek no.

Už se mi celkem zužuje seznam lidí, který bych chtěl vidět naživo. Kromě logických voleb typu Eminem, Jay-Z, Kanye West bych příští rok uvítal někoho z následujícího seznamu: Yelawolf, ¡MAYDAY!, Jurassic 5, Rakim, Pusha T (no jo, Clipse mi dvakrát utekli), Saigon či Doomtree.