«

Úno 03

Nejlepší alba roku 2014

record-store-900x600

Podobné žebříčky jsem udělal dva, ale kvůli zaměření webu byly velmi úzce žánrově vymezené. Tady si můžu psát o čem se mi líbí a protože jsem toho z loňska slyšel poměrně hodně a dost desek se mi líbilo, tak tady je čtrnáct těch nejzajímavějších.

Prince – Art Official Age

Prince je bůh a zdá se, že s holkama z 3rdEyeGirl získal novou chuť. Sice bych uvítal, kdyby větší část alba byla jako titulní song, The Gold Standard nebo Funknroll, ale i v pomalejším tempu si je Prince jistý.

Prince & 3rdEyeGirl – Plectrumelectrum

Připomínka u předchozího alba ztrácí na významu, protože právě proto vydal loni dvě desky. Plectrumelectrum je mnohem tvrdší, rockovější, ale funk v něm zůstává i tak. Prince jej totiž má v žilách.

Chromeo – White Women

Rovnou zůstaneme v rámci žánru, ale přimícháme do něj trochu elektroniky. Předchozí dvě alba arabsko-židovského dua mám rád, ale White Women je přeskočilo. Sice je mnohem popovější a uhlazenější, ale pořád s jejich zvukem. Lost on the Way Home nebo Jealous by klidně mohly okupovat přední příčky hitparád, kdyby to v rádiích fungovalo bez úplatků.

Röyksopp & Robyn – Do It Again

Röyksopp taky zvládli vydat dvě alba. A přestože The Inevitable End není špatné (nevím, kterou verzi Monument bych si vybral), tak EP Do It Again má výhodu v tom, že je kratší a o to intenzivnější.

Flying Lotus – You’re Dead!

Tohle album je zhruba stejně dlouhé jako předchozí EP v tomto seznamu a za půl hodiny a něco k tomu se na něm stihne vystřídat jazz, elektronika a hip-hop. Vokálů je na něm minimum, ale všechny stojí za to.

D’Angelo & The Vanguard – Black Messiah

Čtrnáct let se na něj čekalo a vyšlo jen tak znenadání. Bylo to takové překvapení, že jsem ho slyšel jen jednou, ale pamatuju si, že mělo víc duše, než většina ostatní produkce. Házím do playlistu.

Jhené Aiko – Souled Out

Velmi příjemné album plné osobních prožitků a se špičkovou produkcí. Jhené je v podstatě ženský protějšek Franka Oceana, ale s albem neslavila tak velký komerční úspěch. Asi proto, že před vydáním neproběhl coming out.

Seether – Isolate and Medicate

Poslední album Three Days Grace bylo takové nijaké. Teď to sice vypadá, že na novince se vrátí ke svému stylu, ale zase bez hlasu Gontiera. Proč u alba Seether píšu o TDG? Protože Isolate and Medicate je ve stejném duchu jako Life Starts Now nebo One-X. Chytlavé riffy, silné vokály a pořádně nahlas. Občas se možná až moc inspirovali u kolegů (Little Peggy March je jasná, ale Tears for Fears a Daisy od Brand New podle některých ukradli), ale tak už to v hudbě bývá.

Mastodon – Once More ‚Round The Sun

Tři roky čekání od The Hunter stály za to. Mám rád melodičtější věci než jen přímočarý nářez a naštěstí pro mě tady převažuje spíše první možnost a občas se to promíchá, jako třeba na Chimes at Midnight nebo High Road. V singlové The Motherload vsadili na jistotu, ale ne prvoplánově, protože stejně tak by se prosadila třeba i Asleep in the Deep.

Marmozets – The Weird and Wonderful Marmozets

Sice se jim to srovnání nelíbí, ale Marmozets jsou Paramore, kdyby byli víc hardcore a míň pop. Je trochu překvapující, že album The Weird and Wonderful Marmozets je jejich dlouhohrající prvotina. Dejte téhle dvourodinné bandě šanci, příjemně vás překvapí.

Rival Sons – Great Western Valkyrie

Jestli jsou Marmozets skoro Paramore, tak Rival Sons jsou indie Black Keys. Tohle škatulkování se ne každému líbí, ale po prvních vteřinách úvodní Electric Man bude každému jasné, proč se tohle přirovnání používá. Na studiové verzi převažuje bluesová část rocku, ale naživo to přechází do kategorie hard až very hard. No prostě nářez. Pokud k nám zase přijedou, tak tipuju, že to bude opět v klubu, který sice bude vyprodán, ale na haly nemají. Jsou prostě moc alternativní.

Run the Jewels – Run the Jewels 2

Tohle jsem na Bbarák vybral jako mé album roku. El-P a Killer Mike si sedli už na R.A.P. Music a co rok, to vyprodukují pecku. V mých očích s každým dalším albem nastaví laťku výše, ale nevím, jestli se jim to letos podaří napotřetí. Už na dvojce jsou brutální jak texty, tak hudba. No co, musím doufat.

J. Cole – 2014 Forest Hills Drive

Základem hip-hopu je vyprávění příběhů a pravděpodobně nejlépe to loni zvládl J. Cole na svém třetím albu. Materiálu už za těch sedm let vydal spoustu, ale některé osobní prožitky si šetřil až na tuhle desku a i proto ji spousta ji spousta lidí považuje za jeho nejlepší. Snad si ji historie zapamatuje i z jiných důvodů, než jen kvůli tomu, jak se Cole album rozhodl vydat.

RiFF RAFF – NEON iCON

Tohle tady nemůže chybět. Z celého tohoto seznamu jsem NEON iCON slyšel pravděpodobně nejvíckrát a sám se trochu divím, že mě neomrzelo. Asi je to tím humorným laděním, které se nemůže omrzet, protože vždycky objevíte něco dalšího, co vás pobaví. Když ne to, tak možná hudba, která je nad úrovní ostatní produkce.

Klip roku. Kde jinde najdete tancující kudlanku?

Chtěl jsem jich vybrat o trochu více, ale zjistil jsem, že spoustu hudby jsem slyšel jen letmo a potřeboval bych to naposlouchat více. Třeba Shabazz Palaces, Jason Feathers, Jessie Ware, Warpaint, Phantogram, Little Dragon, La Roux, Foo Fighters, Gaslight Anthem, Black Keys, Slashe a ještě několik dalších.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>