Už před vydáním se ozývalo, že Codemasters můžou jít do háje s novým dílem téhle závodní hry, když v ní nebude pohled z kokpitu. Po dohrání je absence této možnosti tím nejmenším, co vás bude štvát.
Některé z nich odhalíte až v případě, kdy dojdete do druhé poloviny kariérního módu. Některé vás zasáhnou už po pár odehraných minutách. Codemasters si vzali k srdci motto zákazníků Českých drah, tedy: „Čekáš dlouho? Čekej dál, času dost…“ Čeká se tady všude a na všechno. Loading po závodě při návratu zpět do menu, při procházení garáže a dokonce i při výběru auta před závodem. Při součtu to dělá nezanedbatelné množství ztraceného času. Během kterého koukáte na statistiky, ale oproti prvnímu dílu a těm z Dirtu jich je jen pár a tak si za chvíli budete pamatovat, kolik metrů jste driftovali nebo jaké nejvyšší rychlosti jste dosáhli.
Při vydání nejnovějšího dílu Need for Speed se rozjela bouřlivá diskuze, ohledně zamčeného frameratu na 30 snímků. Co to je? Správná závodní hra musí mít minimálně 60! Tady jste občas rádi, když se dostanete nad 20. To hlavně pokud je v záběru více aut, což bývá při startu a díky zobrazování přídavných efektů (ohňostroj na pozadí a podobné zbytečnosti). Při hraní checkpoint módu v multiplayeru, kdy jsou na trati kouřové efekty po celé trati, se snímková frekvence drží na nižším čísle po celou dobu závodu. Codies se evidentně vykašlali jak na optimalizaci PC verze, tak té playstatioňácké.
Jaké tedy je samotné závodění, kromě toho, že není plynulé? Stejně jako v prvním díle arkádové, zábavné a rychle se dostane pod kůži, jak dokazuje přiložené video mých replayů. Akorát to tady více driftuje. A to, jak moc se autu bude chtít do smyku neurčuje pohon kol, ale jedna ze tří kategorií: drift – balanced – grip. Takže klidně můžete mít zadokolku, kterou do smyku prostě nedostanete a vedle toho neposlušné auto, které je ve vyšších rychlostech špatně ovladatelné. Sice se zde nejezdí stylem zadek napřed ve 250 km/h ala posledních několik dílů Need for Speed, ale i tak je výhodnější projet zatáčku smykem. Aut je celkem asi šest desítek a v kariérním módu na jejich získání nepotřebujete peníze. Kdo by potřeboval peníze, když má fanoušky. Za dosažení určité hranice příznivců si vždy vyberete jedno ze dvou vozidel, které dostanete zadarmo a to druhé pak vyhrajete v závodě na čas. Nakupování a vylepšování za peníze se přesunulo do multiplayeru, kde si na silnější stroje budete vydělávat celkem dlouho.
Kariéra je rozdělena do pěti sezón s tím, že každá další je delší, závodíte v ní s lepšími auty a protivníci jsou agresivnější a rychlejší. Objevuje se tady ale problém s obtížností. Zatímco první tři sezóny jsem bez větších problémů vyhrával na obtížnost hard, tak v těch závěrečných dvou jsem míval problémy i na tu střední a na vině určitě nejsou mé virtuální řidičské schopnosti. Jednoduše řečeno, počítačem ovládaní závodníci podvádějí. Ať už tím, že proti nim závodíte ve slabších autech, nebo proto, že jezdí tak, jak to člověk nikdy nemůže dokázat. Na rovince vás se stejným autem dožene a klidně i předjede, složité zatáčky projede bez sundání nohy z plynu, zatímco do těch jednoduchých si přibržďuje zbytečně brzy. S obtížností souvisí i to, že za hraní na vyšší úroveň nedostanete nic navíc a pořád máte k dispozici pět flashbacků. Takže není důvod si schválně nechat srát na hlavu a stačí zůstat na medium.
Kariéra nenabízí časově neomezenou zábavu. To multiplayer ano a pokud se sejdete s dobrou partou, tak se budete dobře bavit. Pokud narazíte na hovado, tak není jiná možnost, než session opustit. Mezi závody se dá hlasovat o tom, jaký typ závodu se pojede a na jakém místě, ale hlasovat o vykopnutí neslušného hráče chybí. Sice tu je ukazatel „impact rating“, který ukazuje, jak kdo jezdí. Pokud jste slušňák jak se patří, tak váš ukazatel svítí bíle nebo zeleně. Když jezdíte jako prase, tak je oranžový nebo až červený. Má to své ale, protože nefunguje dokonale a tak stačí vyjet mimo trať nebo nechtěně do někoho nabourat a už jste trestáni. I když, jak se to vezme. Na základě vašeho ratingu dostáváte po každém závodě finanční bonus, který se nevypočítává podle zajetého místa, ale podle zmíněného ratingu. Ale když člověk zjistí, že rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší možnou částkou činí asi $1500, tedy zlomek výhry za umístění, tak je mu jedno, jak jezdí. A starty ve hře více hráčů jsou kvalitní demonstrací modelu poškození, který opět může sloužit jako zábava sám o sobě. Je prostě radost pohledět, jak z auta odpadávají kusy karoserie a všechno se mačká.
GRID 2 přinesl ještě jednu novinku – liveroutes. Tedy závody, kdy předem nevíte, jestli další zatáčka bude levotočivá nebo půjde doprava. Ale nevíte to asi první dvě jízdy v každém z měst, kde se tento druh závodu jede, protože trasa není vytvořena náhodně, ale vždy podle jednoho vzorce, takže po chvíli si trať pamatujete. Na papíře to vypadá zajímavě, ale provedení by chtělo vylepšit. Tak třeba za pár let v dalším díle, který se bude zase dobře hrát, ale už bez házení klacků pod nohy. Ať už těch technologických nebo spojených s umělou inteligencí. A taky s pohledem na palubní desku.
3/5
