Dohráno: 18.11.2014
Čas: 10h 21min / 16h 33min
Trofeje/achievementy: 24 % (19/49) / 59 % (37/49)
Po vzoru blogu Every Game I’ve Finished jsem se rozhodl, že po dohrání každé hry o ní něco málo napíšu. Snad se tady objeví i něco z Mega Drive a PSP. První na řadě je DmC: Devil May Cry.
Rubačkám jsem přišel na chuť po tom, co jsem začal hrát na PS3. Po povinné trilogii God of War tak přišla řada na něco dalšího. Playstation Plus mi nabídl Devil May Cry, který jsem neodmítl, protože jde o reboot, který nevyžaduje znalost předchozích dílů. Tu totiž nemám a tak mě netrápí spousta věcí, se kterými měli jiní problémy.
Tak třeba Dante. Barva vlasů a vzhled jsou mi ukradené, ale jeho arogantní chování mi přišlo po všech těch dobrácích vhod. Co je ještě lepší, tak Dante je pěkně sprostej. Ve spoustě her lítají vzduchem ruce, nohy a litry krve, ale nějaké té nadávky se člověk skoro nedočká. Tady se fuckuje slušně a to i ze strany nepřátel. Takže obří démon vás klidně pošle do prdele. Na nepřátelích se designéři vyřádili. Stejně jako na prostředí, kterým sice procházíte lineárně, ale někdy se naskytne odbočka, kde na vás čekají různé odměny.
Herní doba je na tenhle žánr lehce nadprůměrná a zatímco jiné hry tohoto žánru mohou po nějaké době začít nudit, tak DmC pořád představuje další novoty a to i v posledních částech. Navíc je tu ten úžasný soubojový systém, který je sice jednoduchý na pochopení, ale plně jej ovládnout už vyžaduje pořádné úsilí. Toho já jsem nebyl shopen, takže jsem si mohl vychutnávat úžasná komba jen při loadovacích obrazovkách. Těch možností, které se všemi osmi zbraněmi máte je spousta a postupným odemykáním dalších útoků se ještě rozšiřují. Ač jsem ovládání nedokázal využít na sto procent, tak souboje mě bavily i po dohrání, kdy jsem lovil některé trofeje.
Příběh je klasika o dobru a zlu, pomstě, přátelství a zradě, ale nijak neruší, protože hlavní postavy nejsou úplní dementi a chovají se jakžtakž racionálně. Cutscén je hodně hlavně ze začátku hry, což mi celkem lezlo na nervy, ale postupem času se omezily jen na začátek a konec každé úrovně s jednou uprostřed. Zapomněl jsem na jednu důležitou věc – ozvučení. Při hraní jsem slyšel hlavně různé zvuky – řinčení kovů, sekání a hekání, střelbu, výbuchy a další – ale když se skrze tuhle kakafonii prodraly tóny soundtracku, tak jsem měl chuť připojit se k bitce. Bohužel často jsem hrával večer, kdy si to člověk tak moc nevychutná, ale to už je moje chyba.
Co tedy říct závěrem? Pro fanoušky žánru je to hra, kterou by neměli vynechat. Pokud jsou zkušení, tak od začátku můžou začít na nejvyšší obtížnost, protože já jsem na střední skoro neumíral. Pro ostatní je to přístupná hra, která je může jen příjemně překvapit.
