Dohráno: 19.12.2014
Čas: 4h 15min
Trofeje/achievementy: 80 % (8/10)
Hry, ve kterých se mluví málo nebo dokonce vůbec, toho často říkají více, než ukecaná RPG. Přestože v Papo & Yo pár slov padne, tak příběh posouvají vpřed němé sekvence, které doprovází úžasná hudba, dynamicky se měnící podle toho, co se zrovna děje.
Papo & Yo je hlavně audiovizuální zážitek, takže hudba, kterou společně se zvuky nahrávali v různých zemích latinské Ameriky, má důležitou roli a perfektně zapadá do prostředí. Jihoamerický slum (podle řeči asi v Brazílii) je na pohled atraktivní sám o sobě, ale tady dostává další rozměr díky tomu, že herní svět, kterým vás provází pomalovaná „víla“ Alejanda a kde pobíháte s Quicem, je snový a pohádkový, plný barevných graffiti a létajících domků.
Ano, létajících domků. Papo & Yo je hopsačka, ve které hodně skáčete, k čemuž vám pomáhá robůtek Lula, a taktéž řešíte logické hádanky. Častokrát se v nich hýbe s domky, kterým narostou křídla nebo nožičky, nebo pomocí malých kartonových domků ovládáte pohyb těch skutečných a vytvoříte z nich tak most přes propast. Občas zapojíte do akce i robota, který vám otevře cestu dál a tam šoupete se šoupátky nebo mačkáte tlačítka. Úžasná na pohled je poslední úroveň, která jako by zabloudila z Inception. Hádanky nejsou vůbec těžké, někdy až primitivní. Poradil jsem si s nimi i já, totální neadventurista. Když jsem se zasekl tak jen kvůli tomu, že jsem něco přehlédl. Pro takové případy vývojáři ke každému puzzlu přidali nápovědu v podobě krabice, kterou si Quico nasadí na hlavu a zevnitř je nakreslené řešení nebo pokyny, jak postupovat. Nízká obtížnost může být pro někoho otrava, ale je tu ještě jedna složka – příběh.
Co obrázek ze hry, to obraz. Vybrat jen tři bylo těžké.
Velkou část příběhu vás doprovází i velké růžové Monstrum. To je většinou nápomocné. Vlezete na něj a z velkého břicha se odrazíte tam, kam byste se jinam nedostali. Nebo ho naopak musíte dostat na určité místo, abyste se dostali dál. Stačí ho nalákat na velké ovoce, po kterém jde jak slepice po flusu. Ale jednu věc má ještě raději – žáby. Žáby můžete ničit hozením o zeď, ale když si monstrum jednu chytí, tak je lepší se mu klidit z cesty, jinak to zle dopadne. Ve hře sice nejde zemřít, ale i tak je lepší najít lék v podobě shnilého ovoce. Tuhle autobiografickou metaforu hra sama vysvětlí hned několikrát, ostatně napovídá už samotný název. Během hraní se objeví několik silných momentů, ale nejvíce emotivních je posledních dvacet minut a závěrečná pasáž je celkově to nejlepší z celé hry.
Tahle scéna je pro mne top.
Jak to tedy dopadlo? Máme tady jednoduché hádanky, které se ale nestihnou ohrát, protože hru jde bez problémů projít za čtyři hodiny. Hra je to lehká a slouží jen jako doplnění vyprávění, které má hlavní roli a já jsem pro více podobně dospělých témat. Navíc se to skvěle vypadá a dobře zní. Unreal Engine 3 dokáže v šikovných rukách divy a na nejvyšší grafické nastavení je to prostě slast pro zrak. I díky zvolené barevné paletě.
